Každý hokejový klub, který myslí na budoucnost, se musí starat především o mládež. Výchova malých hokejistů, začíná při tzv. náboru, o který se v našem klubu stará pan trenér Josef Kubíček. S trenérem jsem si povídal nejen o trénování, hráčích, kteří mu prošli pod rukama, ale také o tom, co nám v současné době nejvíce schází.
Na začátek bych se Vás chtěl zeptat, jak dlouho už se věnujete práce s mládeží v klubu HC Strakonice?
J.K. Práci v mládeži se věnuji už čtyřicátý osmý rok. Nejde jen o práci náborovou, také jsem dříve trénoval žákovské výběry, ale v tuto chvíli mám na starost náborovou činnost.
Čtyřicátý osmý rok, to je číslo úctyhodné.
J.K. Tak dá se říct, že s hráči, s kterými jsem začínal, tak se s nimi potkávám znovu, protože sem vodí nyní své děti (úsměv).
Ještě bych se na chvíli zastavil u té dlouholeté praxe. Pokud správně počítám, tak Vám prošli rukama i hráči, kteří zde hráli kupříkladu druhou ligu.
J.K. Ono by se v tomto ohledu dalo zajít ještě dál (úsměv). Když jsme začínali s p. Waltrem a p. Vrškem, tak nám prošli rukama hráči jako Roman Turek, Václav Král a další. V té době se jezdilo trénovat do Vimperku, kam nás sváželi mikrobusem, protože ve Strakonicích se tehdy teprve stavěl stadión, takže takto vypadaly naše začátky.
Dojíždět na trénink do Vimperku, mi přijde z dnešního hlediska nepředstavitelné.
J.K. Z dnešního pohledu asi ano, ale musíme si uvědomit, že tehdy se tady stadión teprve stavěl, a abychom mohli rozjet mládežnickou sezónu, museli jsme dojíždět jinam. To už se vůbec nebavím o tom, že jsme tam jezdili pozdě večer, ale taková byla tehdy doba.
Musím se ještě zastavit u jména Roman Turek. Vzpomínám si, že v roce 1999 přivezl do Strakonic Stanley cup, byla velká sláva na náměstí. To musí být pro člověka moc hezký zážitek, že?
J.K. Takové zadostiučinění (smích). Ale vážně, je to určitě moc příjemný pocit. Když tady byl, tak jsme si spolu i povídali, bylo to moc hezký. Ale není to jen on. Musím vzpomenout na Štěpána Hřebejka, s kterým jsem v de facto pravidelném kontaktu, Petra Poláků, Václava Krále a další, ale pozor! Důležité je, aby člověka ten hokej bavil, což se dnes ukazuje v okresní soutěži, kde hráči, kteří pochází ze Strakonic, tak prošli tímto náborem a to je prostě to nejvíc, co se může člověku povést. Ono je hezké, když má hráč úspěch a dokáže se dostat v kariéře daleko, ale hokej je hlavně sport, a ten i když se hraje pro radost, tak se z člověka nemusí stát mistr světa, ale hlavní je, že ví, že dělá něco pro sebe a naučí se překonávat určité překážky, které mu můžou pomoci i v životě, a nejen ve sportu.
Pojďme se dostat ke generaci dnešních hráčů A teamu.
J.K. Ti už to měli jednodušší, co se týká těch podmínek (úsměv). Už jsme trénovali na uzavřeném hřišti, čili to už bylo něco úplně jiného, než při těch začátcích, na venkovních hřištích.
Pokud byste mohl srovnat, co se za těch bezmála padesát let nejvíce změnilo, co se týká trénování?
J.K. Tak řekl bych, že asi přístup. Bohužel, odchází takové to zapálení do hokeje. Dnes je spoustu jiných možností, pro volnočasové vyžití a děti se musí do sportu často nutit, což je samozřejmě složité.
Pojďme se dostat k samotnému náboru. Hřiště bylo velmi slušně zaplněné, dětí je tedy zřejmě dost, je tomu tak?
J.K. Tady se to musí rozložit na více otázek. Za prvé bych řekl, že počet oproti loňskému roku, je prakticky o polovinu menší. V loňském roku, jsme na Škole bruslení měli přes 90 dětí, dnes je to přes 50. Za druhé, i padesát dětí dokáže klasický hokejový stadión slušně zaplnit (úsměv).
Mluvil jste o Škole bruslení. Jak vlastně probíhá celkově tato výuka?
J.K. Děti jsou rozdělené do tří základních skupin. V první skupině se učí na bruslích stát a chodit. Tam se většinou domluvím s rodiči, aby nám děti neutíkaly z ledu (úsměv). Když se naučí základní postoj a základy bruslení, předávám děti trenérkám a panu Bublíkovi, které je učí skluzy a poslední skupinou je ročník 2014, což jsou děti, které už by měly od příští sezóny hrát hokej v nejmenší kategorii.
Celkově se tedy o děti stará jaký počet trenérů?
J.K. Jak jsem říkal, v týmu jsou trenérky Jitka Mirvaldová, Petra Nováková, následně trenéři Miloš Bublík, Petr Bednařík a Josef Hodánek.
Letošní ročník Školy bruslení (nábor) již probíhá. Přesto, mohou stále rodiče přivést na ZS své děti a přihlásit je na Školu bruslení?
J.K. Ano, vždy se snažíme, aby rodiče přišli s dětmi co nejdřív, abychom neměli mezi dětmi příliš velké dovednostní rozdíly, přesto děti neodmítáme a pokud přijdou a rodiče je přihlásí, budeme velmi rádi. Samozřejmě, že teď není ta situace díky Covidu příliš dobrá, což se odráží i na menším počtu dětí, oproti loňské sezóně. Ještě bych rád při této příležitosti dodal jednu důležitou věc. My jsme si tady do teď povídali o hráčích a o hokeji, ale Škola bruslení, se zaměřuje na bruslení kompletně, což znamená, že nejen kluci mohou hrát hokej, ale také se mohou věnovat krasobruslení, ale také holky se mohou věnovat krasobruslení, ale také i hokeji. Několik úspěšných hokejistek právě ve Strakonicích začínalo (Veronika Bucifalová, Tereza Vanišová – pozn. redakce) a i krasobruslení se ve Strakonicích daří. Ještě co se týká toho krasobruslení, tak nám chodí pomáhat se školou bruslení také Eliška Bublíková a Sára Parkosová, které obě prošly Školou bruslení a zastupují zde hlavně krasobruslení.
Pokud byste si mohl do budoucna něco přát, aby se v HC zlepšilo, co by to bylo? Více dětí, lepší podmínky?
J.K. Abych řekl pravdu, tak nejvíce bych HC přál, aby měl více trenérů, kteří se budou věnovat zdejšímu klubu. Nejlépe aby to byli odchovanci HC, kteří si projdou zdejším vývojem, znají zdejší prostředí, protože to je také dobrá průprava. Ale hlavně aby měli to zapálení a chtěli se mládeži dále věnovat. Protože žádný klub, nemůže fungovat bez mládeže.
