„Určitě by člověka bavilo hrát jen zápasy, ale pokud chceme hrát alespoň na nějaké úrovni, tak to bez tréninku nejde“ říká v dvojrozhovoru Václav Svach

Oba hráči začali s hokejem ve Strakonicích, kde působili až do osmé třídy. Přestože šel každý jinou cestou, oba se nakonec sešli v Praze, kde společně hájí barvy druholigové Kobry Praha. Matěj Kolda a Václav Svach se s námi podělili o své hokejové zážitky a zkušenosti, mj. i z Extraligy.

(Matěj Kolda – statistika – www.hokej.cz)
(Václav Svach – statistika – www.hokej.cz)

Herpetologie

V. S. Tak v tomhle moc neposloužím, protože o hadech nevím skoro vůbec nic (smích).

M. K. Já mám hady docela rád (úsměv).

V. S. Ale máme v klubu rituál, že když nastupujeme na led, tak syčíme (smích).

Hokejové začátky

V. S. První střípky ze zimáku ve Strakonicích mám spojené s p. Kubíčkem, když jsem v pěti letech začínal s bruslením. Na zimní stadión mi přivedla babička, která chtěla, abych se naučil bruslit, ale nechtěla, abych hrál hokej (úsměv). Nakonec to dopadlo trochu jinak…

M. K. Mě na zimní stadion přivedl děda asi ve čtyřech letech. Co si vybavím jako první, tak byl automat na sušenky, který se pro mě stal motivací (smích).

Trenéři ve Strakonicích

V. S. Trenérů jsem ve Strakonicích zažil hodně, a nerad bych úplně jmenoval, abych na někoho nezapomněl. Ale určitě rád vzpomínám na všechny trenéry, protože od každého si člověk snažil něco vzít.

M. K. Začínal jsem pod p. Waltrem st., poté jsem rok hrál se staršími pod p. Řehořem, ale nejvíce jsem toho odehrál pod p. Školou, se kterým jsem prošel až do osmé třídy, a proto na něho vzpomínám nejvíc. Musím říct, že se mi pod p. Školou vždy hrálo dobře a uměl to s námi. Samozřejmě, že dokázal být i přísný, ale pokud chce člověk něco dokázat, je to podle mého potřeba.

Největší úspěch v dresu HC Strakonic

V. S. Určitě to byla má poslední sezóna ve Strakonicích (osmá třída), kdy jsme v základní části jen jednou remizovali s Plzní, jinak jsme všechny ostatní zápasy vyhráli a dostali jsme se tak na celorepublikové mistrovství, kterého se zúčastnilo asi šest nejlepších klubů.

M. K. Vzpomínám si na dvě akce. Když jsme byli malí, tak jsme v nějaké kategorii hráli také celorepublikové mistrovství, které jsme odehráli ve speciálních dresech, které byly vytvořeny jen pro tuto akci. Další úspěšnou sezónu jsem zažil také v osmé třídě, kdy se nám v sezóně dařilo a poráželi jsme soupeře i z Prahy a remizovali s Plzní, což byl tehdy velký úspěch.

Přesun ze Strakonic

M. K. V osmé třídě jsem skončil ve Strakonicích a chtěl jsem si zahrát extraligu mladšího dorostu, která se hrála v Písku. Ze Strakonic jsme tam tehdy odešli společně s Patrikem Školou (syn trenéra Školy – pozn. autora) a Petrem Hadů, který byl z Vimperku. Po roce přišla nabídka z Plzně, a ačkoliv jsem měl i nabídky z Budějovic, či Hradce Králové, tak zvítězila Plzeň, protože už jsem tam znal pár hráčů, kteří tam už působili. Třeba Ondřej Váňa, který do Plzně přešel předtím právě z Písku. Se mnou se do Plzně přesunul Honza Matiášek, který dnes hraje druhou ligu za Písek. V Plzni jsem tedy působil od dorostu a s výjimkou pár sezón, které jsem strávil v druholigových Klatovech, jsem odehrál tam, a měl dokonce možnost si zkusit i Extraligu v prvním týmu Plzně. Poté jsem přešel kvůli škole do Prahy, a protože jsem věděl, že Venca hraje hokej v Praze, tak jsem ho kontaktoval a začal hrát za Kobru druhou ligu.

V. S. Ve Strakonicích jsem také skončil v osmé třídě a vybíral jsem mezi Plzní a Budějovicemi. Nakonec jsem se rozhodl pro Motor ČB, protože Budějovice mi přišli dostupnější na dojíždění. Také jsem byl rád, že se mnou do Budějovic šel Honza Janoch, s kterým jsem se znal od mala a nešel jsem tak sám do neznáma. Pár hráčů jsem sice z Motoru znal už z dřívějšího působení v různých krajských výběrů, ale přeci jen to nebylo takové, jako když s někým působíte od malička. V Motoru jsem byl spokojen a celkově to angažmá hodnotím kladně. Také jsem dostal pár šancí si zahrát za A tým, takže ve výsledku jsem asi spokojen. Po několika letech jsem oznámil v Budějovicích, že bych se chtěl věnovat studiu a tady bych rád využil příležitost a poděkoval p. Martincovi, který měl kontakty v Praze a domluvil mi možnost přesunu na Kobru, kde jsem po několika zápasech v juniorce začal nastupovat za A tým.  

Skok v kariéře

M. K. Asi největší pro mě byl, když jsem se přesunul z osmé třídy do mladšího dorostu v Písku, kde nás trénoval p. Krupka (Miroslav Krupka – bratr trenéra Luboše Krupky – pozn. autora). Na tu jeho první letní přípravu asi jen tak nezapomenu (smích). Dostávali jsme do těla na oválu, hodně jsme běhali… Velký rozdíl byl i v samotné úrovni Extraligy dorostu, protože ta byla opravdu špičková a od těch lepších mužstev jsme dostávali i příděly… Co se týká samotného zázemí, tak velký skok byl potom v Plzni, ale s tím souvisela i konkurence. Kdybych to uvedl na konkrétním případu, tak v Písku jsme hráli dvě – tři pětky a zápas jsme si zahráli vždycky, zatímco v Plzni byly čtyři pětky a člověk musel hodně makat, aby se vůbec do sestavy dostal. Na druhou stranu mi všechny tyhle situace daly něco do života a člověk si uvědomil, že nic nepřijde samo.

Práce s mládeží v Plzni

M. K. Na rovinu říkám, že nevím, co dělají v Plzni s mládeží jinak, ale práce se tam dělá výborně a Plzeň z toho dost těží. Vše mají podpořeno i výsledky, protože v mládežnických kategoriích patří Plzeň k tomu nejlepšímu, co v republice je.

Budějovice

V. S. Pamatuju si, že ten přesun nebyl jednoduchý už kvůli té konkurenci, která v Motoru byla, ale také se člověk musel osamostatnit a začít se starat sám o sebe. V mladším dorostu se tenkrát stvořilo nové mužstvo, vytvořila se parta a ta potom vydržela několik let po spolu.

Největší úspěch v dosavadní kariéře

M. K. Pokud bych to vzal čistě z mládežnického hokeje, tak největším úspěchem pro mě bylo, když jsme se starším dorostem vyhráli Extraligu. Největší zážitek ale byl, když jsem jednu sezónu mohl nastupovat za A tým Plzně. To byl skvělý zážitek a mám díky tomu hodně vzpomínek.

V. S. Tohle mám docela podobné (úsměv). Také se nám povedlo vyhrát se starším dorostem Extraligu, takže to byl obrovský zážitek, ale nejvíce vzpomínám na všechny starty za A tým Motoru. Ono tedy těch zápasů bylo asi osm, takže to není tak těžké na zapamatování (smích).

Soupeření

V. S. Když jsme vyhráli tehdy Extraligu staršího dorostu, tak si vzpomínám, že jsme se v semifinále potkali s Plzní…

M. K. Jo a vyřadili jste nás…

V. S. (smích) Sice jsem toho tehdy moc neodehrál, ale vzpomínám si, že jsme tehdy Plzeň s Koldičem (Matěj Kolda – pozn. autora) vyřadili.

Největší zápas v A týmu

V. S. Za áčko jsem nastoupil poprvé, když hrál Motor v první lize. Co se týká Extraligy, tak tam jsem odehrál jeden zápas proti Vítkovicím, a ačkoliv se tehdy Motoru sezóna nepovedla (Motor skončil v Extralize poslední, ale díky Covidu, nebyla sezóna sestupová – pozn. autora), tak zrovna tenhle zápas byl výjimkou a my jsme ve Vítkovicích vyhráli 7:0! Vzpomínám si, že o tom, že nastoupím, se rozhodlo už den předem, takže jsem to věděl a mohl se na to připravit a soustředit. Samozřejmě, že člověk byl prvních pár střídání nervózní, ale spoluhráči mě podrželi, a tak to po nějakých dvou střídáních opadlo a soustředil jsem se pouze na hokej a svůj výkon.

M. K. Nejraději vzpomínám hned na svůj první zápas v Extralize. Shodou okolností to bylo také proti Vítkovicím. Dokonce se mi málem povedlo skórovat hned v prvním střídání, ale nějaký obránce Vítkovic mi odvezl do brány, a tak jsem tam místo puku skončil já (smích). Před samotným utkáním si vzpomínám, jak mi v kabině oslovil Milan Gulaš, který tehdy dělal v Plzni kapitána a řekl mi, abych si zápas hlavně užil, odmakal ho, a hlavně abych nebyl nervózní. Musím říct, že promluva od takového hokejisty mi opravdu hodně pomohla a já si ten zápas opravdu užil.

Škola vs. Hokej

V. S. Jak jsem říkal výše, tak škola u mě hrála hlavní roli v tom, že jsem se přesunul do Prahy. Studuju na ČVUT, obor jaderné inženýrství. Zatím jsem ve druháku a snad to nějak dokončím (smích). Co se týká kloubení obou věcí, tak to podle mého nejde. Pokud se člověk chce věnovat profesionálně hokeji, tak se k tomu špatně kloubí vysoká škola. Mám v tomhle jasno, a tak jsem si zvolil cestu studia a hokej už spíš beru jako doplněk ke studiu, či určité odreagování právě od studia.

M. K. Já teď studuji na VŠE (Vysoká škola ekonomická – pozn. autora), prvním rokem navazujícího studia, takže už jsem bakalář (úsměv).

Přístup k hokeji ve druhé lize

V. S. Člověka musí hokej hlavně bavit, potom se v něm může zlepšovat a prožít si tu radost, kterou hokej přináší. Určitě by člověka bavilo hrát jen zápasy, ale pokud chce hrát člověk alespoň na nějaké úrovni, tak to bez tréninku nejde. Musím ale říct, že zrovna u nás na Kobře, není s tréninkem absolutně problém a nezaznamenal jsem, že by si chtěl někdo odlehčovat, či nějak tréninky bojkotoval.

Druhá liga

M. K. Řekl bych, že se kvalita druhé ligy každým rokem zvedá. Když se člověk podívá, tak mužstva jako Chomutov, Ústí nad Labem, Tábor, Příbram, Letňany mají obrovskou kvalitu a myslím si, že by se neztratily ani v první lize. Samozřejmě, že všechny zápasy, které odehrajeme nemají top kvalitu, ale právě s těmito mančafty to jsou opravdu zápasy kvalitní. Až si člověk říká, že je škoda, že se nemůžeme potkat se Strakonicemi, protože si myslím, že by si to mužstvo, ale hlavně fanoušci ve Strakonicích zasloužili. Tak snad se v budoucnu zadaří (úsměv).

Derby ve druhé lize

M. K. K tomu bych něco měl (smích). Když jsme hráli derby proti Letňanům (HC Kobra Praha vs. HC Letňany – pozn. autora), tak jsem dostal svůj první trest do konce utkání + ještě stopku na jedno utkání, když jsem omylem trefil jednoho soupeře loktem do hlavy. Takže asi tolik k té vyhecovanosti (úsměv). Určitě by se to dalo nazvat, jako malé pražské derby…

Tvrdá hra

V. S. Určitě si myslím, že je dobře, že se z hokeje začínají vytrácet nebezpečné zákroky, kdy se jde hlavou proti mantinelu, nebo jiné věci, které ohrožují zdraví, ale na druhou stranu je podle mého nesmysl, jakýmkoliv způsobem zakazovat hru do těla, protože to prostě k hokeji neodmyslitelně patří.

M. K. Je to o tom, že by měly být jasně nastavené hranice, kam až hráč může zajít, ale také bych nechtěl, aby se z toho stal bezkontaktní sport, protože tím by vlastně zmizela podstata hokeje, který se sice hraje v rukavicích, ale ne v rukavičkách.