Svůj zámořský sen si odjel plnit odchovanec strakonického hokeje – Petr Lukeš. Ve velkém rozhovoru si můžete přečíst o začátcích s hokejem, různých kabinách, ale také o juniorských soutěží v Kanadě a USA.
Hokejové začátky
Začínal jsem ve čtyřech letech a k hokeji mě přivedl otec. Asi jako každý,kdo začínal ve Strakonicích, jsem první kroky na ledě dělal pod vedením trenéra p. Kubíčka. Následovali další trenéři, ať už to byl p. Michálek, p. Walter st., p. Kašpar a p. Pitel.
Hokejové sny
Když člověk s hokejem začíná tak si samozřejmě hned vysní, jak by chtěl jednou hrát v NHL, reprezentaci apod. Na druhou stranu si myslím, že člověk to začne pořádně chápat až když je starší, nebo takhle jsem to měl alespoň já (úsměv).
Vnímání hokeje v dětském věku
Myslím, že ač se výsledky nezapisují, tak každý hráč vnímá, jak se mužstvu, nebo jemu osobně v zápase dařilo. Já si třeba pamatuji, že jsem vnímal ať už vstřelený počet branek, či výsledek, ale nemyslím si, že by nás to nějak do budoucna ovlivnilo.
Přesun do Písku
Po sedmé třídě jsem chtěl zkusit novou výzvu, což bývá pro hráče ze Strakonic nejčastěji Písek, a také já jsem se vydal touto cestou. V Písku mě vedl p. Šrámek a další výhoda pro mě byla ta, že jsem šel hrát za mladší dorost čili jsem si mohl zahrát hokej opět se staršími hráči.
Změna prostředí
Určitě to byla změna, a to hlavně z důvodu přesunu do vyššího ročníku. Ve Strakonicích jsem byl zvyklej hrát první lajnu, hodně bodovat a najednou jsem přišel do Písku, kde byli hráči třeba o dva roky starší… Najednou jsem hrál druhou až třetí lajnu a v té době mi ještě docela limitovala výška, což už dnes úplný problém není (smích).
Přesun do Motoru ČB
Vzpomínám si, že tehdy pořádal Motor kemp, kam si pozval různé hráče z celých Jižních Čech. Tehdy zavolali z Motoru i mému taťkovi, zda bych si nechtěl vyzkoušet kemp, a tak jsem se dostal do Motoru. V Motoru jsem začínal jako zobák s o rok staršími hráči a sezóna se mi příliš nepodařila. Nedostával jsem příliš šancí, měli jsme rekordní šňůru porážek… Ve druhé sezóně se vše zvedlo s příchodem trenéra p. Bělohlava.
Kouč Radek Bělohlav
Co se mi vybaví jako první, tak obrovská hokejová persona a zároveň trenér, z kterého jsem měl zatím v kariéře největší respekt. Myslím, že to platilo pro celou kabinu (smích). Začal nás trénovat, když už jsem byl v Motoru druhý rok, takže už jsem nebyl nejmladší a byl jsem za mazáka (smích). Rok předtím vyhrál se starším dorostem republikové mistroství, takže ten respekt byl asi automatický. Zároveň musím dodat, že se mi tato druhá sezóna z osobního hlediska povedla, dostával jsem hodně příležitostí, sbíral jsem body, a také jsem se dostal do reprezentace.
Srovnání různých kabin
Ve Strakonicích jsme společně začínali a díky tomu se parta v kabině utvořila dost přirozeně. Vlastně jsme se znali od mala i ze školy, z města atd. Parta se většinou měnila jen ve chvíli, když někdo ze Strakonic odcházel, nebo rovnou skončil s hokejem. V Písku už jsme byli z většího okolí a v Motoru se vlastně vždy tvořila parta úplně od začátku, protože tam se vždy před sezónou znali maximálně jedinci. Na druhou stranu nemůžu říct ani na jednu kabinu špatné slovo a vždy jsme si partu dokázali postupně vytvořit.
Olympiáda dětí a mládeže
Účastnil jsem se dvou olympiád. Jedné ještě coby hráč HC Strakonice, kdy jsme za HC závodili s Mácou Křížem (Marcel Kříž – pozn. autora) v rychlobruslení. Bylo to udělané tak, že mladší ročníky měly rychlobruslení, starší ročníky měly hokej. Závodilo se v rychlobruslení na 1, 3, nebo 5 kol, ale medaile tenkrát necinkla (úsměv). Po druhé už jsem na Olympiádě dětí a mládeže hrál hokej, ale to už coby vyslanec HC Motor ČB
Role otce v kariéře
Obrovská… Taťka je můj životní vzor, který se mnou prožíval a vytrpěl úplně všechno. Od vožení na trénink, až po rady, které mi dával a dává. Dnes musím zpětně říct, že kdybych kolikrát více poslouchal, tak mohli některé věci dopadnout i lépe… Jak říkám, je to můj největší fanoušek a zároveň obrovská opora.
Volný čas a zábava
Přiznám se, že nejsem úplně společenský tip, takže jsem nikdy nebyl na nějaké sezení někde v klubech, ale s kamarády jsme si občas ven vyšli. Pokud jde o volný čas doma, tak nejsem konzolovej, ale asi ve dvanácti letech jsem dostal počítač, takže jedu klasicky hry na PC (úsměv).
Zimní stadión ve Strakonicích
Vždy, když se vrátím na zimní stadión ve Strakonicích, tak na mě dýchne atmosféra a vzpomínky z dětství. Mně se zdejší stadión líbí i po vizuální stránce a když se člověk ohlédne, tak je to pár let, kdy sem jezdily hrát hokej i různé reprezentační výběry, což hovoří za vše.
Letní příprava ve Strakonicích
První letní přípravu ve Strakonicích jsem absolvoval v sezóně 2020/2021 a já už měl tehdy v plánu vyzkoušet zámoří, konkrétně Kanadu. Tehdy jsme se spojili s p. Heimlichem (manažer A týmu – pozn. autora), který nám vyšel vstříc a já mohl absolvovat suchou letní přípravu, led a odehrát i některé zápasy. Když jsem přišel poprvé do kabiny chlapů, tak jsem moc nevěděl, co od toho očekávat, ale bylo to perfektní. Bohužel to bylo to poslední pozitivní, co jsem v té sezóně zažil, protože díky Covidu a omezenému cestování, jsem nedostal včas vízum, čili „plán Kanada“ se nekonal.
Trénink v době „covidové“
Snažil jsem se udržovat fyzičku, ať už to bylo kolo, nebo cvičení doma. Co se týká přímo hokejové přípravy, tak jsem chodil občas hrát in-line hokej, a také mám doma hokejovou branku, kde jsem mohl trénovat střelbu. Co se týká psychické náročnosti, tak já si toto období v rámci možností užil, protože nebyla škola, tak jsem si mohl trochu odpočinout (úsměv).
Studium a hokej
Od šesté třídy jsem chodil na gymnázium ve Strakonicích, takže když jsem odešel hrát hokej do Motoru, tak jsme i za pomoci Motoru sehnali gymnázium J. V. Jirsíka v ČB, kam jsem přešel ze Strakonic. Pan ředitel mi vyšel vstříc a dostal jsem individuální plán, což spočívalo v tom, že se mi nepočítala absence, ale musel jsem mít samozřejmě uzavřené známky.
Uzavření studia
Před loňskou sezónou a zároveň školním rokem (2021/2022 – pozn. autora) jsem měl před sebou poslední ročník gymnázia, ale už jsem věděl, že budu odcházet do zámoří, takže jsem obcházel profesory a snažil se domluvit si individuální plán. S některými profesory jsem se dokázal domluvit na on-line testech či zkouškách, někteří profesoři mi dali rovnou komisionální zkoušky. Co se týká těch on-line testů a zkoušek, tak si pamatuji, že se většinou konaly v noci, kvůli posunu času v Kanadě. Myslím, že každý nemůže říct, že by skládal zkoušky třeba ve tři hodiny ráno (smích). V červnu jsem si dodělal poslední zkoušky a podařilo se mi uzavřít čtvrtý (maturitní) ročník, ale přihlášku k maturitě jsem podal na září, a protože 24. 8. opět odlétám do zámoří, tak si budu muset maturitu v Čechách dodělat až příští rok.
Oblíbený předmět
Angličtina (úsměv). Od malička jsem věděl, že angličtina pro mě bude důležitá a domluvit se anglicky dnes už patří skoro ke standartu. Samozřejmě i k tomu mi pomáhaly ty počítačové hry a různá videa, kde jsem angličtinu mohl tříbit (smích).
První cesta do zámoří
Když jsem byl poslední rok v ČB, tak už jsme s taťkou řešili, že bych chtěl zkusit cizinu, takže jsme přes známé, které máme, zjišťovali, jak na to. Pokud se chcete dostat do juniorské ligy, je dobré mít odehránu alespoň jednu sezónu v High School, což je středoškolská liga. Pro mě bylo zároveň důležité mít jeden rok v zámoří i studium, kvůli tzv. Kreditům, které získáte na studiích středních škol.
Střední škola v Kanadě
Po e-mailové konverzaci, kde odešlete i různá videa, aby si vás mohli prohlédnout ve hře nám odpověděli, že by měli zájem. Dostal jsem se do tzv. Prep school, která byla zaměřená přímo pro hokejisty. Každý, kdo na této škole byl, tak hrál hokej. Musel jsem doložit vysvědčení ze střední, kde se mi započítávaly tzv. kredity z předmětů, které v cizině uznávají. To znamená jazyky (čeština, angličtina, němčina, matematika, biologie, fyzika, chemie, dějepis). Tyto předměty jsem měl tedy absolvované z Čech, za což jsem rád, alespoň jsem nemusel tyto předměty dělat v angličtině (smích). Podle těchto tzv. kreditů si potom navolíte předměty, které vám chybí. Kromě tedy povinné angličtiny a gymu (tělesná výchova – pozn. autora) jsem absolvoval několik dalších předmětů, ať už to byl byznys, světové problémy a další. Jelikož je to střední škola, tak tam byli hráči 14–18 let a všech 200, nás bylo rozděleno nejen podle věku, ale také podle dovedností. Jelikož jsem byl v posledním ročníku a povedlo se mi dostat do nejlepšího mužstva, tak jsem hrál CSSHL (Canadian Sport School Hockey League – pozn. autora).
Uznání českých předmětů v cizině
Jelikož jsem studoval v Čechách na gymnázium, které bylo všeobecné, měl jsem absolvováno dost předmětů. Ať už šlo o chemii, biologii, různé semináře atd. Všechny tyto předměty se mi v Kanadě započítaly na tzv. kredity, a abych měl vyplněný rozvrh, trávil jsem místo těchto předmětů hodiny v tzv. study hall. Study hall jsou místnosti pro studenty, kde trávíte čas, místo klasické výuky.
Složení týmů
Přesně statisticky nevím, kolik procent bylo cizinců a kolik domácích, ale v týmu, ve kterém jsem byl, byla většina domácích hráčů z Kanady. Co se týká cizinců, tak jsme měli v týmu hráče z Japonska, ze Skotska, z Austrálie… Myslím, že tam byli hráči snad ze všech národností, kde se hraje hokej (smích).
Rozdělení týmů
První rozdělení probíhá hned na začátku, kdy se vylosují náhodně jména do týmů a prvních 14 dnů, proti sobě tyto týmy hrají každý den hokej. První týden se hraje hokej, druhý je zaměřený na posilovnu a různé testování. Podle výsledků se dají dohromady jednotlivé týmy, a jelikož se na to v zámoří hodně dbá, tak se po rozdělení spustí kolotoč různých teambuilding. Chodí se společně do posilovny, na jídlo atd. Základ je, aby se všichni hráči v týmu dobře znali, mluvili společně atd.
Hokejový život v Kanadě
V naší lize (CSSHL – pozn. autora) působilo deset mužstev, většinou z okolí Ontaria a Montrealu. Jeden tým byl z okolí Toronta, což byla pro nás šestihodinová cesta a jeden dokonce z Newfoundland (ostrov v Kanadě – pozn. autora), což byla šestnáctihodinová vzdálenost. Tato vzdálená mužstva přijela třeba jednou za měsíc, aby si zahrála se všemi mužstvy v okolí alespoň dva zápasy.
Systém CSSHL
Jak jsem zmínil v přechozí odpovědi, tak i díky vzdálenostem, nemají odehrána všechna mužstva stejný počet zápasů. I z toho důvodu o postupu do play off, nakonec rozhoduje průměr bodů a odehraných zápasů. Kupříkladu, my jsme měli z celé soutěže nejvíce bodů, ale i zápasů, takže se ve výsledku stalo, že nás přeskočil tým, který měl těch bodů méně, ale zároveň i míň zápasů.
Showcase
Showcase je turnaj, který je typický pro zámoří. Pořádají se různé Showcase, ať už kvůli náboru, či paralelně s různými soutěžemi. Showcase který jsme hráli společně s CSSHL, byl za účastí týmů z naší soutěže, ale i týmů, které CSSHL nehrály. Zápasy, které jsme v rámci tohoto Showcase odehráli s týmy z naší soutěže (CSSHL) se započítávaly normálně do ligy. Tyto turnaje jsou také hojně využívány agenty, kterým slouží mobilní aplikace InStat, kde se zapisují všechny statistiky a oni si tak udržují přehled o hráčích.
Kanadský svět – hokejový svět
Kanada je hokejová země a hokej tam je všudypřítomný. Na škole se vlastně řeší pouze hokejová témata, a to nejen mezi spolužáky, ale i mezi profesory. Kupříkladu, když Connor McDavid posbíral v jednom zápase spoustu bodů a sám prakticky vyhrál utkání, tak se týden neřešilo skoro nic jiného (smích).
Tréninky v Kanadě
Nikdy jsem nezažil větší intenzitu trénování než v Kanadě. Neskutečné nasazení, neskutečná tvrdost, ale odpovídá to i samotné soutěži, která se hraje hodně do těla. Abych to uvedl na příkladu, tak naše mužstvo, mělo za sezónu 808 trestných minut za 33 zápasů, což bylo o 300 víc, než mělo druhé mužstvo z celé ligy… Tolik k intenzitě nejen tréninkové (smích).
Zranění v tréninku
U mě to byla čistá smůla, protože jsem dostal při tréninku pukem do tváře a odnesl si tak zlomenou čelist. Byla to tak blbá náhoda, že mi ani mřížka na helmě nebyla nic platná. Celý ten zážitek byl o to výživnější, že jsem musel do nemocnice do Ottawy, byl jsem tam sám a se zlomenou čelistí, takže ta komunikace nebyla nejlepší… Bylo to v době Covidu-19, takže nemocnice byla přeplněná a jakožto cizinec jsem čekal na operaci 5 dní. Nakonec jsem dostal deset šroubů (5 horní dáseň a 5 spodní dáseň) + několik drátů. Pusu jsem tedy nemohl otevřít víc jak měsíc a potravu přijímal pouze injekční stříkačkou a trubičkou v tekuté podobě. Ještě teď když o tom mluvím, tak mi není nejlépe po těle a doufám, že takový zážitek se mi už do budoucna vyhne.
Návrat po zranění
Zranění se mi stalo v listopadu, a protože se mi předtím dařilo, byl jsem hodně zklamaný z toho, co se stalo, ale na druhou stranu jsem odletěl domů, takže alespoň to mi pomohlo po psychické stránce. Lepší než ležet zraněný v Kanadě na pokoji. Štěstí v neštěstí bylo to, že se mi to stalo ke konci listopadu, protože od 15.12. byla až do 4.1. pauza a všichni hráči/studenti, ať už jsou odkudkoliv, musí opustit školu a internát. Mně se povedla i celkem rychlá regenerace, takže jsem se do Kanady po novém roce vrátil a sezónu dokončil.
Plány do budoucna
Už na konci sezóny jsem dostával e-maily od juniorských týmů z Junior A, což je o stupeň horší juniorská soutěž než OHL (Ontario hockey league), WHL (Western hockey league) a QMJHL (Quebeck Major Junior Hockey League). Na rozdíl od těchto zmíněných lig, není Junior A profesionální soutěž, ale pro cizince to prý není úplně nejlepší cesta na prosazení, alespoň podle informací, které jsem dostal. Naštěstí přišlo i dost nabídek z americké juniorské soutěže Tier II NAHL, která je druhou nejlepší juniorskou soutěží v USA (za nejlepší juniorskou soutěž je v USA považována USHL – United States Hockey League – pozn. autora).
NAHL
V NAHL je 29 mužstev, které je rozděleno do několika divizí. Všechny týmy z NAHL pořádají předsezónní kempy, kde si vybírají hráče. Výběr hráčů probíhá za pomocí tzv. síta. Začíná se již zmíněným Showcase, které pořádají všechna mužstva po celé USA. Dělají se i tzv. velká Showcase, kdy se domluví zástupci třeba čtyř mužstev a skautuje se tak více hráčů najednou. Na takovémto velkém showcase může být až 300 hráčů. Mě se naštěstí povedlo skončit hned v této první fázi, protože jsem dostal nabídku od dvou mužstev. Pokud by se tak nestalo, následuje další fáze, tzv. Main Camp, kam už jde méně hráčů, zhruba 100. Poté následuje draft, a také Training camp těsně před sezónou, kterého se zúčastní zhruba 40 hráčů, ale jen málokdo nakonec dostane příležitost zahrát si v NAHL. Další podstatnou změnou je to, že NAHL není spojena se školou a slouží hlavně k tomu, aby se člověk zdokonalil v juniorském hokeji. NAHL zároveň může člověk hrát pouze do 21 let, což je průměrný věk nástupu hokejistů na Univerzitu, kam bych se rád dostal.
Draft
Jelikož je to v USA, tak je to samozřejmě show (úsměv). Sice se to nedá srovnat s NHL, ale i tento draft, se vysílá v televizi, kde je speciální studio s hosty, elektronickými tabulemi a při vyhlašování jednotlivých pozic, či hráčů, se pouští různá videa, obrázky, ukazují se statistiky… Není to tedy taková show jako v NHL, ale i tohle má své kouzlo. Samozřejmě, že jsem to prožíval, ale měl jsem již před draftem informaci od jednoho týmu, že si mě bude chtít vybrat. Šlo konkrétně o tým North Iowa Bulls, který si mě nakonec vybral ve čtvrtém kole, jako čtvrtou volbu, a ačkoliv jsem předem tu informaci měl, tak přesto to byl úžasný zážitek, který jsme s taťkou oba prožívali u televize.
Odkaz na CSSHL – CSSHL – YouTube
Odkaz na North Iowa Bulls – North Iowa Bulls