Máte za sebou rok společné spolupráce. Rád bych vás tedy poprosil o hodnocení uplynulé sezóny, do které jste šli s nějakým očekáváním.
K. Š. Pokud mohu začít, tak před sezónou jsem měl určitě velká očekávání. Nečekal bych, že vlastně budeme mít problémy dostat se do play off. Nejprve jsme měli velký problém s počtem hráčů v kádru, protože až na play off, jsme vlastně na žádný zápas neposkládali sestavu, která by kvalitativně odpovídala nějakým ambicím. Vlastně jsme se dostali do fáze, že jsme neřešili ani kvalitu hráčů, ale spíš to, aby se alespoň nějací hráči sešli, což mi přijde neuvěřitelné…
L. K. (Přikyvuje) Ano, jak říká Kamil, největší problém byl s docházkou. Skoro před každým zápasem na nás vybaflo nějaké překvapení, takže jsme při sestavě de facto improvizovali. Zapojovali jsme mladé místní kluky, ale upřímně říkám, že i od nich máme do budoucna daleko větší očekávání. Je to sice jen Krajský přebor, ale i v něm musí hráči fungovat, protože nemůžou spoléhat na to, že budou hrát jen kvůli tomu, že jsou to odchovanci.
K. Š. Určitě bych ještě doplnil, že ti hráči dostali spoustu příležitostí, ale posun jsem tam de facto nezaznamenal, což mě osobně mrzí nejvíc. Ti mladí hráči by mohli hrát hokej v kraji ještě třeba 15 až 20 let, ale i ten kraj se neustále zkvalitňuje a jestli si někdo myslí, že to zvládne bez tréninku a na tuto soutěž ho připraví třeba Regionální liga dorostu, nebo juniorů, tak se šeredně plete. Když se podíváme do jiných mančaftů, tak mladící, co tam hrají, prošli minimálně Ligou dorostu, či juniorů, nebo dokonce Extraligou dorostu, či juniorů.
Výjimkou v tomto ohledu je Matěj Němec, který hraje ve Strakonicích Regionální ligu dorostu, ale přesto začal v lednu pravidelně nastupovat za A tým.
K. Š. Ano, to je ta výjimka, potvrzující pravidlo (úsměv). Matěj byl asi tím nejpozitivnějším, co jsem v sezóně u áčka zažil. Nejen, že si o to řekl výkonem, ale má hlavně hlad po hokeji a na svůj věk i velký přehled. Říkám na rovinu, že on je teď největší budoucnost strakonického hokeje, a věřím, že v další sezóně, kterou už snad s námi absolvuje celou, toto potvrdí.
L. K. Už od začátku sezóny jsem v dorostu říkal, že ten kluk nad všemi vyčnívá. My vlastně během celé sezóny bojovali s nedostatkem beků, a když jsem Matěje viděl, že podává konstantní výkony a zvládl i trénink s áčkem, aniž by byl poznat nějaký věkový limit, řekl jsem si, že by to byla škoda nevyzkoušet ho v zápasech.
V sezóně jste nebyli spokojeni s docházkou, občas i s přístupem. Jak tedy řešit, toto ožehavé téma?
K. Š. Pokud by měl zůstat přístup a vše okolo takové, jako bylo v uplynulé sezóně, tak na rovinu říkám, že potřebujeme přivést šest nových hráčů. Tři do obrany a tři do útoku. Protože pokud by zůstalo vše při starém, troufám si tvrdit, že čtvrtfinále by bylo opět naším stropem.
L. K. Je nám jasné, že se to možná nebude některým lidem líbit, ale je to jediná cesta. Není prostě možné, abychom stavěli pouze na odchovancích, a to za každou cenu. Stačí se podívat do jiných mužstev, ať už je to Vimperk, nebo Milevsko, tak je tam těch domácích minimálně.
K. Š. On je ten patriotismus sice hezká věc, ale musí to fungovat z obou stran. To znamená, že domácí hráč nemůže mít přednost jen kvůli tomu, že je domácí! Bohužel jsme se několikrát setkali s tím, že domácí hráči se snaží jen do chvíle, než je to začne tzv. bolet a než musí udělat něco navíc. Tohle je přeci šílený přístup! Hrajeme hokej, kolektivní a tvrdý sport, ve kterém to občas bolí…
Pokud bychom se vrátili k uplynulé sezóně konkrétně, máte jeden zápas, na který vzpomínáte rádi a nějaký na který byste raději zapomněli?
L. K. Nejhorší zápas byl asi v Krumlově, a to říkám přesto, že jsem tam nebyl (smích). Naopak nejlepší zápas si myslím, že kluci odehráli v Soběslavi po novém roce, kde se semkli a předvedli týmový výkon.
K. Š. Samozřejmě by se nabízelo, že nejlepší zápas jsme odehráli doma s Milevskem play off, ale ten zápas se prohrál, takže pokud bych měl brát jen vítězné zápasy, tak bych řekl domácí zápas proti Veselí, který, jsme vyhráli 5:4. Naopak největší bída byl domácí zápas s Hradcem…
L. K. Na ten se snažím zapomenout tak usilovně, že jsem ho ani nejmenoval…
V sezóně byly výsledky jako na houpačce. Odráželo se to i ve vaší náladě, a jak jste vlastně tyto výsledkové výkyvy vnímali?
K. Š. Když si vzpomenu na začátek sezóny, který byl výsledkově tragický, ale přidávala se k tomu i další negativa, která okolo týmu byla, tak se musím zpětně přiznat, že jsem si i říkal, zda se na to nevysrat. Omlouvám se za to slovo, ale jinak to říct nemůžu… Na druhou stranu, já se nerad vzdávám a utéct z boje mi přišlo srabácké. Potom jsme měli tu domácí sérii zápasů, která mě navnadila, ale domácí zápas na konci kalendářního roku, mi vrátil opět do reality. Už když jsem hodnotil náš konec v play off, tak jsem říkal, že je to prostě důsledek našeho chování a přístupu po celou sezónu.
L. K. Samozřejmě, že ty výkyvy prožíváme jako trenéři s mužstvem. Abych jen neopakoval to, co říká Kamil, tak bych jen doplnil, že když už přišla série výher, tak přišel zápas, sešli jsme se ve dvanácti lidech, a člověk měl pocit, že začínáme zase od nuly. Když si vezmu, že jsme čtyři kola před koncem měli čtvrté místo ve svých rukou…
K. Š. Všechno je to o tom nedůrazu, který začíná v tréninku. Samozřejmě, jsme amatéři, takže se nebudeme při tréninku likvidovat jako v NHL, ale tak jsme baletky, abychom si nebyli schopní dát tělo? Uvedu příklad, aby si někdo nemyslel, že si tady něco vymýšlím… Kdybych sem hráčům vzal na trénink třeba Vencu Prospala, tak ten byl schopný píchat do gólmana i při zápase veteránů. Jak jsem říkal výše, musíme si uvědomit, že na to, abychom si dávali jen dlouhé přihrávky a hráli na chytrost, opravdu nemáme kvalitu. Musíme tedy zapracovat na hře do těla, abychom nebyli za nazdárky a otloukánky, ale soupeři se sem opět začali bát jezdit.