S Davidem jsem si povídal v rámci projektu Archiv českého hokeje, a přesto, že jsme probírali hlavně kariéru v nejvyšší soutěži, přišla řeč i na začátky ve Strakonicích. I z tohoto důvodu přinášíme nezkrácený rozhovor i na našem webu. Pojďme si společně projít jednu zajímavou, hokejovou kariéru s průvodcem Davidem Všetečkou.
Na začátek našeho povídání se musím zeptat, na tvé začátky s hokejem a na trenéry, kterým si takříkajíc v mladém věku prošel pod rukama.
D.V. Tak ona celá má hokejová kariéra začala relativně dost pozdě, protože jsem začal s hokejem až v šesté třídě. Do té doby jsem se věnoval druhému nejpopulárnějšímu sportu, což je fotbal, kde jsem právě do zmíněné šesté třídy dělal brankáře. Pokud se vrátíme zpět k hokeji, tak myslím, že velký vliv měl na můj vývoj trenér Míra Kinkor (Bohumír Kinkor – pozn. autora), který nás trénoval právě v mých začátcích, a který se mi osobně věnoval po každém tréninku, kdy se mnou zůstával na ledě, kde jsem neustále bruslil a bruslil, a díky tomu se mi podařilo během dvou let dohnat své vrstevníky. Určitě nemohu také zapomenout na Miroslava Šperla, který mi v osmnácti letech dal první šanci v A teamu IHC Písek, který tehdy hrál 1. ligu. Samozřejmě za celou hokejovou kariéru potkáš trenérů spoustu, a ačkoliv hned na začátku musím přiznat, že jsem byl hráč, který měl svou hlavu, dokázal odsekávat trenérům, tak od každého z nich, jsem se snažil vzít to pozitivní, co mě dokázalo posunout v kariéře dál.
Sedíme spolu kvůli tvé hokejové kariéře, přesto se musím zastavit ještě u fotbalu. Na jakém postu jsi ve fotbale působil a sleduješ tento sport ještě i dnes, nebo už jsi plně přesedlal na zájem pouze o hokej?
D.V. Ano, hrával jsem za tehdejší Spartak Písek, ovšem tehdy to bylo dáno spíše tím, že můj otec za Písek chytával, takže proto jsem začal automaticky s fotbalem. Na druhou stranu, jsem ještě vyrůstal v době, kdy bylo normální přijít po škole domů, zahodit tašku, popadnout hokejku a jít po zbytek dne hrát bandy hokej s kamarády, kteří už v té době hokej hráli a neustále mě přemlouvali, abych to šel taky zkusit, a tak jsem se jednoho dne zlomil a ocitl se na zimním stadiónu (úsměv). Na druhou část otázky musím odpovědět jednoznačně kladně, protože fotbal mám rád a snažím se jej v globálu také nějak sledovat. Koukám na českou ligu, anglickou ligu a kolikrát si člověk sám pro sebe řekne, „jaké by to asi bylo, kdybych u toho fotbalu zůstal“. Samozřejmě jsem chodil v Písku rád na třetí ligu, protože v tom mužstvu jsem měl spoustu kamarádů, ať už to byl výtečný fotbalista Honza Zušťák, který hrál i nejvyšší soutěž, nebo třeba David Kubiš a další. Čili, přešel jsem sice na hokej, ale k fotbalu mám pořád vřelý vztah.
Vraťme se zpět k hokeji. Povídal jsi o své mládežnické kariéře v Písku, čili já se musím rovnou zeptat, zda jsi nepřemýšlel právě v tomto mladém věku o posunu ještě o stupínek výš, do Motoru ČB, což bývala ta TOP zastávka pro hokejisty z jižních Čech.
D.V. Já to v tomhle měl trošku jiné a myslím, že to hodně souvisí právě s mým pozdějším startem, čili já jsem měl spíše postupné cíle a nikdy jsem nelétal někde v oblacích. Ovšem abych se vrátil k tvé otázce, tak když jsem se dostal v osmnácti do A teamu v Písku, tak jsme tomu říkali „zákon padajícího hovna“ (smích). Abych to trochu vysvětlil, tak ty jsi celý týden trénoval s A teamem v Písku, ovšem přišla sobota, den zápasu, a najednou se před kabinou objevilo pět báglů z Motoru (Motor ČB hrál v té době extraligu – pozn. autora) a přijeli kluci, kteří prostě hráli místo nás a my jsme v tu chvíli zamířili třeba do Strakonic (HC Strakonice hrály v té době 2. hokejovou ligu – pozn. autora), nebo někam jinam. A i když ti hráči z Motoru byli třeba na stejné úrovni jako my, tak prostě hrát museli a já se v té době zařekl, že do Motoru nikdy nepůjdu, a také jsem to dodržel (úsměv).
Na druhou stranu, pro menší kluby, jako jsou Strakonice, to bylo období úspěšně a tým z toho těžil.
D.V. To máš samozřejmě pravdu. Je třeba si uvědomit, že jižní Čechy nejsou velký region, čili pokud je zájem o zvednutí kvality hokeje, tak by si ty kluby, měly pomáhat. Ať hraje Motor extraligu, ale zároveň, ať své hráče posílá třeba do Tábora, do Písku, nebo někam, kde je potenciál hrát první ligu. Z těchto klubů by zase mohli chodit pomáhat hráči třeba do Strakonic, do Milevska atd. ale jen touto spoluprací, se podle mého může zvednout celková kvalita v regionu. Ale ještě když se vrátím konkrétně ke Strakonicím, tak tady vždycky lidé hokejem žili a já to sám v mladém věku poznal na vlastní kůži, když jsem zde v rámci zmíněného zákona pár zápasů odehrál.
Nebylo to pro mladého hráče přesto frustrující, když se najednou ocitl z první ligy v lize druhé?
D.V. Když to vezmu konkrétně za sebe, tak já jsem byl vždy spíše zápasový tip, čili já jsem raději hrál hokej, než abych seděl a dělal komparz. Samozřejmě, že když jsi mladej, tak to koušeš hůř, ale na druhou stranu, čím bych si pomohl, kdybych přišel do Strakonic a hrál si na uraženého? Vždyť bych otrávil celou kabinu, a také trenér by si to zapamatoval a příště už by tě nechtěl a ty bys zůstal dělat pouze komparz. Nehledě na to, že takové uražené hráče nikdo moc nemusí, protože nevíš, co ti takový hráč vyvede. A jak jsem již říkal, tak já hrál ve Strakonicích rád a bylo to pro mě určitě milejší jet pár kilometrů do Strakonic, než jet až do Milevska…
O strakonické kabině se vždy říkalo, že si žije vlastním životem, jak při zápasech, tak po nich. Dokázal jsi tento fakt, jako začínající profík „ocenit“?
D.V. Já na strakonickou kabinu vzpomínám rád. Ono to právě souvisí s tím zákonem, protože já jsem sice přišel hrát do Strakonic, ovšem kabina byla z poloviny písecká, ať už to byl „Mára“ Kloud, Milan Velíšek, „Káka Procházka“, „Bouše“ (Radek Bouška – pozn. autora) a další. To prostě byli všechno hráči, kteří hrávali za Písek, čili já do cizího prostředí nešel, což byla asi také výhoda. A k té kabině… Ona každá kabina má své kouzlo a za celou kariéru jsem asi nepoznal kabinu, kde by to vyloženě nefungovalo, takže i strakonická kabina měla své kouzlo a já na to rád vzpomínám.
Opusťme Strakonice a vraťme se zpět k hokejovému vývoji. Ty jsi ročník 79, čili jsi vlastně zažil krásné časy hokejové reprezentace, během své kariéry, čili byl toto pro tebe i hnací motor a zároveň, sledoval jsi tyto úspěchy i jako divák?
D.V. Tak určitě. Já jsem v juniorském věku s reprezentací částečně koketoval, protože jsem se dostal na různé výběry U17, U18 atd., čili já jsem vlastně ty kluky znal i osobně. Potkal jsem Patrika Štefana, který byl jedničkou draftu v NHL, dále tam byl třeba Milan Kraft, Michal Sivek, Václav Nedorost a další. Samozřejmě, že byla radost na takové hráče potom koukat i v televizi a myslím, že jsme tyto zápasy, ať už z MS, nebo později z olympiády sledovali poctivě a vlastně i z toho, jsme se učili… Později, když už jsem hrál v extralize, tak jsem měl obrovské štěstí v tom, že jsem mohl kostru těchto úspěchů poznat osobně, ať už jako spoluhráče, či jako protihráče. Každopádně to byla obrovská škola a pro mě, jako pro kluka z Písku, krásná odměna.
Pojďme se dostat k tvému přesunu do Třince
D.V. V té době jsem hrával pravidelně za Písek a vzpomínám si tehdy, že na mě přišly asi tři nabídky, včetně Motoru ČB, Plzně a právě Třince. Vím, že tehdy probíhaly i nějaké tlaky ze strany vedení, abych šel do Motoru, či do Plzně, ale manažer mě tehdy asi poprvé nechal rozhodovat zcela samostatně a já si po zvážení všech pro a proti, vybral právě Třinec. Na rozhodování jsem měl asi půl dne a do dneška si pamatuji, jak jsem večer zavolal manažerovi s tím, že jsem si vybral Třinec a on mi na to řekl, „já jsem si to myslel“. Já jsem sice věděl, že jdu do absolutně neznámého prostředí, ovšem na druhou stranu jsem věděl, že vše bude záležet jen na mě a tomu, jak se hokejově předvedu. Samozřejmě, že zrovna Třinec, byl v tomto specifický, protože jsem tam hrál tři roky a za tu dobu, jsem poznal pět trenérů, což pro hráče není nic příjemného. Vždycky, když už si člověk vybudoval nějakou pozici, tak přišel nový trenér a oznámil slavnou větu „všichni začínají na stejné čáře“, o které si můžeme myslet cokoliv (úsměv). Samozřejmě, že co se týká zázemí, tak to byl velký posun dopředu. Pokud bych měl vzpomenout na konkrétní zážitek z tohoto angažmá, tak jako první se mi vybaví osobnosti. Já jsem přišel do Třince, a najednou si začneš podávat ruku s hráči, jako Richard Král, Pavel Janků, Martin Vojtek, Petr Jančařík… Druhá věc, na kterou určitě nezapomenu, tak to byla naše hráčská parta, ve které byl Jirka Hunkes, Jirka Polanský, s kterými jsme si přinesli do kabiny playstation a trávili jsme tam třeba i dvanáct hodin denně. Nechávali jsme si tam posílat pizzu a do toho jsme hráli NHL a FIFU (smích).
Ty jsi během angažmá v Třinci odehrál i pár zápasů za několik prvoligových klubů, vzhledem k angažmá pochopitelně na Moravě.
D.V. Jasně, to bylo v době, kdy probíhal v NHL „slavný“ lockout, čili hráči z NHL se valili do Evropy a extraliga byla plná hvězd. Nebylo mužstva, které by nemělo alespoň jednu, či dvě hvězdy. Myslím, že to pro nás byla tehdy výborná škola, protože člověk když přišel do extraligy, tak už si myslel, že je hotový hokejista a teď najednou přišli borci, kteří ti vlastně ukázali, že nejsi nic. Na druhou stranu ta možnost, zahrát si proti Jágrovi, Reichlovi, ta to vyrovnala, a abych se vrátil k té první lize, tak jak jsem říkal, byl jsem vždy spíše zápasový typ, čili jsem to nebral nějak tragicky a snažil jsem se vždy připravit tak, aby po mě mohl Třinec kdykoliv sáhnout zpět.
Mluvíš o moravských klubech, které jsou známé svými fanoušky, kteří dokáží udělat v hledišti peklo.
D.V. Tak jasně. Já jsem zažil na ledě všechna derby, kromě derby „S“. Zažil jsem Třinec x Vítkovice, Vsetín x Zlín, Olomouc x Prostějov, Karlovy Vary x Plzeň, Prostějov x Brno… To byly kolikrát úplné extrémy. Zažil jsem koš na ledě, nahlášení bomby na stadiónu a to kvůli tomu, aby se ten zápas nedohrál (smích). Samozřejmě, že fanoušků jsem zažil spoustu. Pokud bych měl vzpomenout, tak velký zážitek byl v jednom z prvních zápasů v barvách Třince, kdy jsme přijeli do Pardubic, kde bylo dvanáct tisíc lidí… Hrál jsem v Plzni, ať už za domácí tým, či jako protihráč. Samozřejmě, že když hraješ za jejich klub, tak tě milují, když jsi protihráč, tak tě nenávidí, ale to k tomu prostě patří (úsměv). Ovšem nejvíce mi asi utkvělo v hlavě, když jsem hrál za Chomutov v Brně proti Kometě, a když nám dali branku, tak se přes sedm tisíc fanoušků zvedlo jako jeden muž, a začali točit šálami nad hlavou, to je asi největší zážitek spojený s fanoušky.
Když jsme se dotkli fanoušků, tak se musím zastavit u fenoménu přelomu tisíciletí, za který ty jsi odehrál dvanáct zápasů. Jaké bylo angažmá ve Vsetíně? Byla stále i v této době cítit ta aura úspěšného klubu?
D.V. Já přišel do Vsetína v sezóně 2005/2006, kdy už ta největší sláva odezněla a pokud bych měl říct pravdu, tak úspěšná aura byla cítit hlavně v kanceláři Oldy Štefla (tehdejší předseda představenstva – pozn. autora), který měl vystavené v kanceláři všechny poháry, takže ten z toho žil (úsměv). Jinak co se týká zázemí, tak to nebyl žádný luxus, ale byla tam stále cítit taková ta domácká atmosféra, a taky slivovice (smích). Vzpomínám si, že ač se nám tehdy příliš nedařilo, tak jsme dokázali jednou porazit na nájezdy doma Slávii a co se dělo potom, to bylo neuvěřitelné. Jednak diváci šíleli, jak kdybychom vyhráli titul a když jsme přišli do kabin, tak nebylo skoro vidět, protože to bylo zastavěné vepřovými koleny a demižony se slivovicí. Potom přišel člověk domů, podíval se na teletext na tabulku, aby si zkontroloval, že jsme stále v extralize předposlední a vrátil se do reality (úsměv). V těch chvílích si člověk říkal, co se asi dělo, když se tu slavily ty tituly… Samozřejmě, že ten region byl celkově takový rád slavící (úsměv). Stačí si vzpomenout, když tam člověk nějakou dobu žil a přišel jsi na návštěvu za Frantou, který otevřel garáž, kde měl palírnu. Přišel jsi za Honzou, tam se otevřela garáž a vypadalo to tam stejně, jako u Franty (smích). Určitě se mi také vybaví, když jsme hráli proti Zlínu, tak my jsme jeli autobusem a fanoušci šli pěšky přes kopec (smích). Vyprávěli mi hráči, kteří zažili finále extraligy Vsetín x Zlín, jak tam chodily nekončící houfy, několik hodin před zápasem. Jak jsem říkal, sice už jsem zažil spíše ty horší časy, přesto na toto angažmá vzpomínám také s nostalgií.
Další angažmá, u kterého bychom se mohli zastavit, je v klubu bruslařů.
D.V. Tam to tehdy bylo tak, že jsem měl jít původně do Znojma, jenže Třinec mě nechtěl uvolnit v rámci extraligy na hostování, čili já odjel na dovolenou domů do Písku, načež se mi ozval agent, že jsem prodanej do Boleslavi, kde v té době trénoval Honza Neliba, který mě vedl už v Třinci. Tam jsem se také potkal s mým mladším bratrem, kterému jsem tehdy přes agenta dohodl angažmá v boleslavské juniorce, kterou tehdy trénoval Luděk Bukač mladší. Potom se bratr dostal s hokejem na sever Čech do Chomutova a v Boleslavi začal manažerovat Česťa Šindel (Čestmír Šindel – pozn. autora), který mě byl schopný prodat třikrát během dvou hodin (smích). Jelikož se mi toto moc nelíbilo, tak jsem využil svůj nadstandartní vztah s manažerem Olomouce Erikem Fürstem, s kterým jsme se domluvili na určité věci. Dnes s odstupem času, už to snad mohu uvést (úsměv). Erik tehdy do Boleslavi poslal nějaké peníze s tím, že mě kupují, ale zároveň jsme byli domluveni, že v Olomouci budu pouze měsíc a půjdu dál. No a já se po měsíci stěhoval z Olomouce do Chomutova. Konkrétní částky řešit asi nebudeme, ale jde o to, že z Boleslavi mě koupili za raketu a do Chomutova mě prodali za plně natankovanou raketu (smích). To tehdy Česťa kousal hodně těžce (úsměv).
Dostali jsme se k angažmá v Chomutově. Tehdy to byl na první ligu nadstandardní tým, že?
D.V. To byl velmi nadstandardní tým (důrazně). V brance byl Jan Lundell z IFK Helsinky, byl tam nebožtík Miro Hlinka, David Hruška, Milan Kraft, Radek Duda… Na první ligu to byl opravdu dream team. Musíme si uvědomit, že to bylo v začátcích projektu 3K (KLH Chomutov, Klášterec, Kadaň – pozn. autora), který dotoval jeden člověk. Čili v první lize měl jeden majitel dva kluby, které vlastnil (úsměv). Čili my jsme hráli nejvyhrocenější utkání hlavně s Kadaní, protože tam byli hráči, kteří se nedostali do Chomutova, čili proti nám měli obrovskou motivaci, se na nás vytáhnout. Také jsme s nimi asi třikrát v sezóně prohráli, přestože jsme byli jinak docela suverénní. Bohužel se nám tehdy nepovedlo udělat postup, což se povedlo až o několik sezón později.
Musím se tě zeptat na jedno konkrétní jméno a to je Radek Duda.
D.V. Jasně, Radek Duda, hokej není nuda (smích). Já měl možnost jej osobně poznat právě v Chomutově a musím říct, že po hokejové stránce absolutní špička. Skvělý hokejista, který prostě dokázal strhnout kabinu i fanoušky. Samozřejmě, že co se týká nějaké kontroverze, tak ta už se s ním potáhne asi celý život, ale hokejista skvělej, což dokázal svými výkony na ledě, ať už na klubové úrovni, či v reprezentaci. Pokud bych měl Radka nějak vystihnout, tak asi tím, že kamkoliv přišel, tam ho milovali, kamkoliv přijel, tam ho nenáviděli (úsměv).
Když se posuneme dál v tvé kariéře, tak po Chomutově a pár zápasech v Kadani, jsi se oklikou vrátil do mateřského Písku.
D.V. Návrat po skoro osmi letech (úsměv). Tehdy jsem se vrátil hlavně kvůli rodině, abychom už tolik necestovali, měli jsme tu babičky a příbuzné… V té době začínal v Písku Komterm, který cpal do hokeje obrovské peníze. Vezmi si, že někteří hráči brali v Písku stejné peníze, jako ti hráči v Chomutově s tím rozdílem, že Chomutov hrál špičku a Písek byl na ocase. S tím jsem se ze začátku těžce smiřoval a upřímně řeknu, že mi to sralo, protože jsem tušil, že to povede k nevyhnutelnému a mě to přineslo asi nejhorší období v mé kariéře.
Návrat domů a v nadstandardním týmu, přišel sestup (Písek nezvládl baráž o 1. ligu, přesto nakonec nesestoupil – pozn. autora)
D.V. Určitě… Musím říct, že i s odstupem času jsem to ještě pořádně nezpracoval. Já to měl těžší v tom, že jsem byl v Písku doma, čili jsem si to „vyžral“ až do konce. Bylo dost frustrující, když na tebe pokřikují kamarádi, že si vytíráš pozadí s penězi a výsledky nejsou, ovšem hokej je kolektivní, čili sám těžko něco zmůžeš… Byla to prostě černá kaňka, po které jsem i přemýšlel, že se sbalím a půjdu někam jinam, ovšem na konec jsem zůstal a další sezónu se nám povedlo udělat play off a snad se mi povedlo částečně očistit své jméno, které bylo podepsáno, pod tou předešlou ostudou.
Poté přišla „sladká Francie“.
D.V. Až ti povím, co všechno se v té Francii odehrálo, tak už to tak sladce vypadat nebude (smích). Za všechno vlastně může Filip Kubiš (odchovanec IHC Písek – pozn. autora), který ve Francii už předtím působil, se kterým jsme si povídali, a on mi říkal, že někoho shání, tak jsem mu řekl, že bych to mohl zkusit. Vzpomínám si, že si dlouho celé mužstvo myslelo, že si dělám srandu, protože když sečetli mé zápasy na nejvyšší úrovni, tak to neměl dohromady celý mančaft (smích). Čili trenér uvěřil, až když jsem se zjevil na místě. Ovšem tím to teprve začalo… První problém, který nastal, tak byla jazyková bariéra, protože trenér nemluvil anglicky a já nemluvil francouzsky, čili jediný, kdo mi mohl překládat, byl Filip, který byl v brance (smích). Takže tam se děly neuvěřitelné věci, jako že se bral time-out v páté minutě první třetiny, aby nám u střídačky Filip udělal tlumočníka (smích). Nakonec jsme si vytvořili strategii s trenérem takovou, že vždycky, když jsem uznal za vhodné a cítil jsem, tak jsem naskočil (úsměv), čili občas jsem hrál i ob střídání.
Ty jsi ve Francii působil ve dvou klubech.
D.V. První klub byl z Remeše, ve kterém jsem začínal a zažíval výše popsané zážitky (úsměv). Musíme si uvědomit, že to byla druhá nejvyšší soutěž ve Francii, říkalo se jí „špagetová liga“, ale ona byla spíše mezinárodní. Oni sice měli pravidlo, že musí být v mužstvu pět Francouzů, což byla čtvrtá lajna a my jsme hráli na tři lajny (úsměv). Ale postupem času, se tam začalo pracovat i s mládeží a myslím, že i následné mistroství světa (v roce 2017 pořádala Francie MS v hokeji – pozn. autora) pomohlo k další propagaci a postupně se to začíná odrážet i na výsledcích.
První angažmá máš tedy spojené s těmito zážitky. Jak to probíhalo v druhém mužstvu?
D.V. Přestup do Paříže, který se změnil v pobyt ve Francouzské legii (smích). U týmu byl kanadský kouč, se kterým jsem zažil takové tréninkové dávky, o kterých se mi občas zdá i dneska (smích). Vzpomínám na jeho klasický trénink, kdy byla uprostřed hřiště popelnice a my jsme okolo hodinu a půl bruslili bez puku, načež nám kouč oznámil, že kdo nebude moc, tak ať použije popelnici (úsměv). Měli jsme jednu lahev s pitím pro celé mužstvo a trenér počítal do desíti, a kdo se nestihl napít, tak měl smůlu. Dělali jsme rozcvičky v jedné řadě, a kdyby někdo vyčníval, tak šlo okamžitě běhat celé mužstvo. Dělali jsme kliky v blátě, a dokud trenér neřekl, tak jsi se nemohl zvednout… To byly strašné galeje.
Když to poslouchám, tak mi napadá otázka, zda jsi to měl vůbec zapotřebí.
D.V. To byla otázka, kterou jsem si kladl docela často. Mě bylo v té době třicet pět let, a já se hokejem začal zaobírat jako mladej kluk. Říkal jsem si, co tady vlastně dělám? Nakonec to došlo tak daleko, že jsem kolikrát létal i na víkend domů. V pátek se odehrál zápas, já sedl na letadlo a v neděli jsem se vracel zpátky do Paříže. Bylo docela úsměvné, když za mnou přišli po sezóně, že jsou spokojeni, a zda bych nechtěl ještě jednu sezónu, tak jediné moje slovo bylo „never“ (nikdy – pozn. autora) a byl jsem pryč (smích). Dneska už se tomu sice směju, ale když si na to vzpomenu, tak se oklepu ještě teď. Vzpomínám si, jak jsme jeli na jeden zápas spacím autobusem, vyjeli jsme po půlnoci, v šest ráno nás nechal trenér vzbudit, nastoupit do pozoru, aby nám oznámil, že nás chtěl jenom vidět a můžeme jít zase spát (smích). Při tréninku jsme se plazili s hokejkou v rukou od modré, k modré. Když někdo zkazil nějaké cvičení, tak šel skákat panáka ve výstroji, třeba tisíckrát. Když to doskákal, tak šel na to cvičení znovu, a když jej zkazil znovu, tak opět nastoupil na skákání…
Musím se zeptat. Jsi v kontaktu s tímto trenérem? (úsměv)
D.V. Ne! (smích)
Pojďme se dostat k poslední etapě tvé aktivní hokejové kariéry, která je spojená se Slovenskem.
D.V. Jelikož jsem působil dva roky ve druhé lize ve Francii, tak jsem si chtěl vyzkoušet, zda ještě můžu v hokeji na nějaké úrovni působit, tak jsem přijal nabídku Senice (Dukla Senice hrála 2. nejvyšší soutěž), kde se mi docela dařilo, a po pár zápasech jsem se ocitl v extralize ve Skalici, kde jsem najednou začal nastupovat opět proti skvělým hráčům jako Peťo (Peter) Bartoš, Mišo (Michal) Handzuš, a opět jsem byl v tom hokejovém kolotoči. Nakonec jsem se přesunul do Bardějova, který se stal mým druhým domovem…
Co se týká Bardějova, tak jsem viděl na youtube rozlučkové video, kdy jsi končil oficiálně kariéru.
D.V. To byla krásná, dojemná akce. Na tu rozlučku dorazil i brácha (bratr Martin Všetečka – pozn. autora), čili jsme si spolu zahráli, úvodní buly hodil můj otec a musím říct, že na konci jsem měl co dělat, abych ty emoce udržel a stejně se mi to úplně nezdařilo a nějaká ta slza ukápla. Ovšem je třeba také dodat, že ač to byla rozlučka s kariérou, tak to mělo i charitativní motiv, protože otec jednoho mého spoluhráče právě z Bardějova těžce onemocněl, takže se to vlastně vše spojilo a udělala se taková větší akce, která si myslím, že alespoň částečně pomohla vyřešit nějaké věci, za což já jsem byl osobně moc rád.
Hokejovou kariéru jsme probrali, ale musím se ještě zeptat, zda jsi měl v kariéře, nějaký hokejový vzor?
D.V. Měl, a nemusíme pro něj chodit daleko. Já už jsem se jako malý, vzhlédl ve Stanislavu Neckářovi, který byl od nás z Písku a vyrůstal ve stejné ulici jako já. Ovšem já jsem se v něm vzhlédl tak, že jsem měl doma všechny jeho plakáty, kartičky, prostě všechno, na čem byl Standa, tak to jsem měl. Vlastně jsem podle jeho vzoru začal hrát s číslem 94, které jsem používal celou svou kariéru.
Nedávno se řešila v extralize „aféra“ kolem mobilního telefonu na ledě. Zažil jsi někdy něco podobného?
D.V. Tak s mobilním telefonem ne, ale přesně vím, jak se to asi seběhlo (úsměv). Ale co se týká nějaké veselé příhody, tak jsem zažil spoluhráče, kterému zapadl za výstroj ručník a on s ním jezdil celé střídání na ledě (smích). Samozřejmě mě mrzí, že se hned vyrojí spekulace o nějakých sázkách a takových blbostech, to mi prostě vadí, ale taková už je naše mentalita, no…
Poslední úsek našeho povídání, bych rád věnoval tvé trenérské kariéře, protože vím, že působíš jako šéftrenér v Mělníku. Ovšem, i toto, muselo mít nějaký vývoj, že?
D.V. Mé začátky v trénování? To se musíme vrátit do Francie, kde trénoval mládež jeden slovenský trenér, kterému jsem začal pomáhat. Bylo to výborné v tom, že já jsem si díky tomu začal osvojovat i francouzštinu, protože děti na mě mluvily pomalu a já se tím pádem začal chytat i v jazyce. Potom jsem trénoval děti i na Slovenku, což nakonec vyvrcholilo v Bardějově, kde jsem vedl vlastně komplet prvňáky, o které jsem se staral, chodil jsem pro ně do školy, dělal se pro ně speciální program a bylo by to všechno fajn, ovšem přišly klasické problémy, které jsem dříve zažíval pouze jako hráč a najednou jsem je zažíval z pozice trenéra. Ať už třeba nefungovalo vše v zázemí, nebo nechodila výplata… Nakonec jsem se vrátil zpět a přijal nabídku šéftrenéra v Mělníku, kde jsem se nakonec nechal přemluvit a vzal k tomu i A team, který hraje krajský přebor.
Jak tě trénování naplňuje?
D.V. Já mám hokej v srdci a nedokážu si bez něho moc představit život, čili jsem rád za to, co mohu dělat. Osobně si myslím, že prostě v tomhle malém věku, ve kterém ti nejmladší jsou, nemá cenu vychovávat stroje, ale primárně jde o to, aby měli v kolektivu kamarády, aby je hokej bavil… Pokud za mnou dítě přijde po půl roce, že chce dělat raději florbal, nebo tenis, tak jej nedržím na sílu, protože to skutečně nemá smysl. Čili primární je to, aby se ty děti uměly chovat, zapojily se do života, měly pokoru. Samozřejmě, že jsou věci, které člověka trápí, protože dětem podle mého chybí tzv. hokejová historie. Děti znají akorát „Sida“ (SidneyCrosby – pozn. autora), „Pastu“ (David Pastrňák – pozn. autora) a tím to většinou bohužel hasne. Uvedu jeden příklad. Byl jsem s dětma v Litoměřicích, kde hrál ten den A team Vsetína, který trénoval Jirka Dopita. Když jsme se potkali na chodbě, tak jsme si podali ruku, prohodili pár slov, a když jsme odjížděli, tak se mě děti ptaly, „trenére, kdo byl ten plešatý pán?“. Tak jsem jim řekl, „to byl Jirka Dopita“ a oni se tě zeptají, zda také hrál někdy hokej… To jsou prostě věci, které mi hlava nebere.
On celkově chybí nějaký úspěch reprezentace a to i na úrovni mládeže. Co myslíš, že by se mělo změnit, abychom se dostali zpět do doby, kdy jsme v hokeji de facto vládli světu?
D.V. Tak obzvlášť v mládežnickém hokeji, je teď hodně zlé krve. Bohužel se to dost přiživilo po mistrovství světa juniorů… Když jsem četl ty různé názory, tak jsem se nejvíce ztotožnil s názorem Libora Zábranského, který natvrdo řekl, že on tomu systému, který je tady nastavený, tak nevěří a dělají si to podle sebe. Podívej se ale na to, kolik má Brno zástupců v reprezentaci do 16. let, do 18. let, kolik hráčů připravilo na draft, čili za ně mluví výsledky. Podívej se na akademie. Je to sice hezký projekt, ale na tuhle zemi, by stačily akademie tak tři. Tady je obrovsky rozmělněná kvalita, mezi čtrnáct akademií, které si hrají proti sobě. To je dle mého špatně… A čím se vrátit mezi tu nejužší špičku? Bude to možná bolet, ale jediná možná cesta, je tvrdá práce, dřina a trénink.
Za svou kariéru, jsi prošel spoustu stadionů. Uvízl Ti nějaký z něj natolik v srdci, že bys o něm řekl, že je nejoblíbenější?
D.V. Musím říct, že nostalgicky musím vzpomenout na starý zimní stadión v Třinci. Asi je to tím, že jsem v Třinci dostal vstupenku do profesionálního hokeje… Čili top je pro mě stará hala v Třinci a celkově mám raději ty haly, na kterých jsem hrál. Na druhou stranu je třeba hledět do budoucna a modernizovat ty haly, aby divák dostal ten komfort, protože co si budeme povídat, tak k hokeji diváci patří neodmyslitelně!
Foto: František Burda