Máš za sebou první sezónu u mužstva mužů, jehož si byl ještě v loňské sezóně součástí jako hráč. Jaký bys vypíchl největší rozdíl?
M.V. Největší rozdíl je v tom, že jako trenér nemůžeš ovlivnit situaci na ledě. Musím se přiznat, že hlavně
na začátku jsem měl nutkání kolikrát skočit na led a zkusit udělat něco jinak. Ať už šlo o přihrávku, či cokoliv jiného. Naopak výhoda je v tom, že ze střídačky a z relativního klidu je lepší přehled, takže díky tomu jsem se snažil hráčům radit, jak některé věci vyřešit lépe. Musím říct, že to pro mě bylo chvílemi těžké… Někteří hráči si nechali poradit, někteří to dělali pořád po svém.
Ačkoliv máš za sebou již trenérské zkušenosti s dorostenci, či reprezentací, vždy šlo o mládežnické výběry. Nyní máš možnost srovnání s prvním mužstvem. Jaká jsou největší specifika v trenéřině u dospělých?
M.V. U mládežnických výběru to většinou bývá tak, že trenér je spíše učitel a snaží se do hráčů dostat správné návyky. U dospělých už moc věcí změnit nejde a musí se pracovat s tím, co hráč umí. Potom je již na samotném hráči, zda má snahu se ještě posunout a rozvinout své dovednosti, a také záleží samozřejmě na trenérovi, zda se mu podaří s hráčem nalézt tu správnou chemii a spolupráce se daří.
Když jsme spolu několikrát hovořili, vždy ses držel filozofie- zapracovávat do mužstva mladé hráče. Jsi spokojen s mírou, s jakou se to dařilo?
M.V. Byl to náš hlavní cíl, s kolegou Krupkou navázat na práci předchozích trenérů, kteří do týmu zapracovali hodně hráčů ročníku 99. Bohužel juniorka nemá dostatek hráčů, kteří by měli zájem trénovat a poprat se tak o místo v A teamu. Snažili jsme se společnými tréninky ukázat mladším hráčům, že by měli víc pracovat, ale bohužel přístup nebyl úplně ideální a mezi hráči A teamu a juniory byl vidět velký rozdíl.
Velkým tématem byl určitý rozdíl v nasazení v základní části a play off. Myslíš, že se to divákovi jen zdálo, nebo jsi dokázal hráče namotivovat na play off speciálním způsobem?
M.V. Tak nasazení v prvních 5 kolech bylo super, což bylo zásluhou docela povedené letní přípravy, a také tím, že jsme měli v té době mužstvo takřka kompletní. Bohužel po tom 5. kole, se nám v tomto ohledu začala lepit smůla na paty a po zbytek sezóny jsme se potýkali s různými zraněními, nemocemi, díky čemuž jsme nemohli odehrát více zápasů ve stejné sestavě, a tím získat i určité automatismy. Situace se zlepšila těsně před play off, kdy se povedlo mužstvo ještě posílit, což potom také mělo vliv na samotné výkony. Co se týká motivace, tak tu snad má v play off každý hokejista, protože to je vrchol sezóny.
Tato sezóna (2019/2020) je vlastně pro tebe jubilejní. Před deseti lety jsi sbíral první zkušenosti v krajské lize – konkrétně v play off, které skončilo finálovou porážkou od Božetic. Jak ses ocitl ve Strakonicích, a jak vzpomínáš na tuto zkušenost s odstupem času?
M.V. To už je tak dlouho? Deset let? To teda stárnu (smích). Vidím to jako by to bylo včera… Písek moc chtěl postoupit do první ligy, tak sháněl (a nutno dodat, že sehnal) posily. V Písku nechtěli, abych jen trénoval, tak jsem přijal nabídku ze Strakonic od pana Heimlicha, na střídavé starty. Tak jsem se dostal před play off do skvěle fungující party, kde jsem spoustu hráčů znal. V play off jsme šli do finále, kde nás vychytal Božetický Petřík. Strakonice tenkrát útočili na zlatý hattrick, ale bohužel to nevyšlo. Hodně nás to tenkrát mrzelo, čili špatná vzpomínka do dnes…
Sezónu na to, jsi byl již součástí našeho týmu od začátku sezóny. Patřil jsi k nejlépe bodujícím obráncům v soutěži (po základní části 4 + 9, v kvalifikaci (0 + 4). To vše + vybojovaná šance účastnit se druhé ligy, nacpaný stadión k prasknutí… Vzpomínky musí být fantastické, že?
M.V. Letní přípravu jsem absolvoval s prvoligovým Pískem, ale v srpnu jsem odešel na zkoušku do Břeclavi, kde to nakonec neklaplo. Zároveň jsem byl celou dobu v kontaktu s panem Heimlichem, kterému jsem slíbil, že pokud nebudu hrát druhou ligu, Strakonice jsou na prvním místě. A jsem rád, že jsem byl v tomto týmu, kterému se dařilo. Spolupráce na ledě všechny bavila, hrálo se nám skvěle a uvolněně a z toho plynuly ty kanadské body. Ovšem druhým dechem je třeba dodat, že zároveň s tím, v mužstvu fungovala skvělá parta, která preferovala týmový úspěch, před tím individuálním. Od začátku sezóny jsme šli za jasným cílem, což bylo vyhrát KL a následně si užít oslavy s fanoušky. To byl náš cíl. Dařilo se nám to po celou sezónu, a vrcholem byla kvalifikace s Českou Lípou, která tehdy hrála druhou ligu. Česká Lípa před koncem soutěže hodně posílila, aby se vyhnula baráži s vítězem krajské ligy, bohužel pro ně tito hráči nesplnili počet utkání, a nemohli nastoupit proti nám. Což pro ně bylo zjevné oslabení. Do České Lípy s námi přijelo asi sto našich fanoušků a my hráli jako doma. S úsměvem vzpomínám také na to, jak nám domácí nabízeli i menší odměnu, když se nebudeme úplně snažit, ale to jsme si nemohli dovolit, nejen kvůli svému svědomí, ale hlavně kvůli našim fanouškům. Celkově to byly strašně krásné vzpomínky.