“Mít na sobě reprezentační dres, to je největší, co člověk ve sportu může dosáhnout” říká odchovanec HC Strakonice Natan Vráblík

Začněme od začátku tvé kariéry. Začínal jsi ve Strakonicích na klasické škole bruslení? Jak dlouho jsi ve Strakonicích hrál?

N.V. Ano, začínal jsem ve Strakonicích školičkou bruslení, kterou vedl pan Kubíček a poté jsem pokračoval od přípravky až do čtvrté třídy, kde nás trénoval pan Mikeš, kterému pomáhali pánové Pavel Jiřinec a Petr Bednařík. Ve čtvrté třídě jsem dostal nabídku jít hrát do Písku, kde byla lepší soutěž, a také jsem hrál o ročník nebo i o dva výš. V Písku jsem hrál do mladšího dorostu, odkud jsem pokračoval do Českých Budějovic, kam jsem přišel jako „druhoročák“.

Přes Písek, ses dostal do Motoru ČB. Jak na tyto dvě angažmá vzpomínáš, a jaké jsou největší rozdíly, mezi jednotlivými štacemi?

N.V. Na Písek vzpomínám v dobrém. V každém ročníku jsme měli se spoluhráči skvělou partu a co se týká trenérů, tak Václav Šrámek a Roman Vlček mi do budoucí kariéry dali hodně a bylo skvělé pod nimi hrát. Vlastně í díky nim pokračovala moje kariéra, až do Českých Budějovic. Na začátek v Budějovicích vzpomínám také v dobrém. Poznal jsem znovu další super kluky a s některými jsme nejlepší kamarádi dodnes, i když každý hrajeme jinde. Nejraději vzpomínám na trenéry, jako byl pan Formánek a pan Trummer. Ti mi dali nejvíce za moji dobu působení v Motoru. Poté se změnilo vedení a moje kariéra v Budějovicích pomalu končila. Prodělal jsem nějaká zranění, ale hlavně jsem měl problémy právě s vedením klubu. Takže poté jsem se rozhodl přerušit svojí kariéru v ledním hokeji, protože mě nechtěli pustit do jiných klubů a drželi mi registraci. Pokud bych měl říct největší rozdíl, mezi štacemi, tak ten byl v kvalitě týmu, a také v tom, že se jak v Písku, tak v Českých Budějovicích hrála vyšší soutěž a já chtěl pokračovat v rozvoji kariéry.

V polovině roku 2015, ses zúčastnil juniorského Mistrovství světa v in-line hokeji, kde jste získali zlaté medaile. Jak na toto mistrovství vzpomínáš a uvědomuje si hráč již v mladém věku, že je něco jiného, když reprezentuje svou zemi?

N.V. Úplně první mistrovství jsem absolvoval již v roce 2014 ve Francii ve městě Toulouse, kde jsme skončili třetí. Poté přišlo zmíněné mistroství světa v Argentině v městě Rosário, kde jsme skončili první a také bych nechtěl zapomenout na MS v roce 2016, které se konalo v Itálii, konkrétně ve městě Asiago, kde se nám povedlo obhájit titul z předchozího roku. Co se týká toho zážitku, tak to je opravdu něco, co si přeje snad každý aspoň jednou v životě zažít. Mít na sobě ten vysněný dres z mládí to je skvělé. A když se k tomu přidá ještě nějaký ten úspěch, tak je to opravdu to největší, co člověk ve sportu může dosáhnout.

(Společné foto juniorů a žen. Oba výběry získaly na MS 2015 zlaté medaile. Foto – Martin Voltr hokej.cz)

Po těchto angažmá si jistě také fanoušci vzpomenou na vrchol sezóny 2016/2017, kdy jsi v lednu přišel na hostování z juniorky Motoru. Hned ve svém prvním zápase ses dokázal prosadit proti Vimperku. Co tobě osobně dal mužský hokej, i když pouze v krajské lize?

N.V. Přišel jsem na hostování vlastně kvůli problémům, které jsem měl právě v Motoru. Ty se táhly od sezony 2015/2016. Po začátku sezony 2016/2017, kde jsem se vrátil po ročním zranění, moje problémy pokračovaly a já jsem se v září opět zranil. Poté jsem se rozhodl odejít z Motoru, ale nemohl jsem. Nakonec mi bylo dovoleno alespoň hostovat v rodných Strakonicích, ale až od ledna. Odcházel jsem vlastně z Extraligy juniorů do krajské soutěže mužů, takže dospělí hokej mi dal asi víc přehledu na hřišti.

(Natan Vráblík v obnovené premiéře v dresu HC Strakonice – 29.1.2017 – HC Strakonice – HC Vimperk 6:4 – Jan Škrle)

Při tomto angažmá si vzpomínám na play off a smolné vypadnutí s Hlubokou, ovšem co fanouškům utkvělo v paměti nejvíc, tak byl tvůj přístup, před odvetným utkáním, kde si nastoupil, ačkoliv jsi na tom zdravotně nebyl nejlépe, je to tak?

N.V. Ano, to je pravda. Při prvním zápase na Hluboké mi prasklo v operovaném koleni, které mě vyřadilo na celou sezonu 2015/2016 v Motoru. Bylo to po faulu domácího obránce, který mě stáhl když jsem jej obrusloval a narazil jsem přímo do tyčky. Uvědomoval jsem si, že by to mohl být můj poslední zápas v ledním hokeji, protože jsem už jednal ohledně své kariéry v in-line hokeji. Nakonec jsem se vrátil kvůli fanouškům, klubu, rodině a hlavně kvůli sobě a zkusil pomoct klukům, i když to nakonec nedopadlo a my jsme smolně vypadli.

Poté tvé kroky rovnou zamířily do ciziny, konkrétně do Francie, kde jsi začal hrát in-line hokej na nejvyšší úrovni, je to tak?

N.V. První nabídky z Francie přišly již po prvním mistroství v in-line hokeji. Poté, kdy jsem již věděl, že do Francie odejdu, tak jsem zvolil nabídku z nejvyšší soutěže, tzv. Elite.

Do Francie jsi odjel pouze za hokejem, nebo také za studiem? Případně, jak moc se liší život v Čechách a ve Francii?

N.V. Do Francie jsem odešel hrát profesionálně in-line hokej, čili jsem to měl jako zaměstnání. Kdybych měl srovnat styl života, tak ten se oproti našemu liší docela dost. Ve Francii mají všichni na všechno víc času, je tam celkově větší pohoda a lidé se méně stresují.

Pojďme se dostat více k tomu in-line hokeji. Byla to profesionální soutěž, čili podle toho vypadaly i nároky, ale zároveň i možnosti klubů, ale také zázemí, je to tak?

N.V. Určitě, již z toho důvodu, že Elite liga se považuje za nejlepší na světě. Hrají tam samozřejmě domácí Francouzi, druhým národem s nejvíce hráči jsme asi my Češi, dále jsou tam Američané, Španělé ale i třeba Kolumbijci. První rok jsem hrál za Villeneuve, který je na předměstí Paříže, kde jsem bydlel. Takže co se života týče, bylo to super, Paříž je nádherná a znám jí za ten rok asi líp než rodné Strakonice. Pro další dvě sezony si mě vybral Patrik Šebek do Rethelu, který je v in-line hokeji nejlepším týmem na světě. Hned první sezonu v Rethelu jsme se dostali do finále Elite ligy, a také do finále Francouzského poháru, ze kterých jsme si odnesli stříbrné medaile. Patrik je hrající trenér právě v tomto klubu a sešlo se nás tam asi 9 českých hráčů. Rethel je malé město na Severo-východě Francie u Remeše.

Ve Francii jsi byl tři sezóny. Co tobě osobně toto angažmá dalo a jaké máš cíle do budoucna?

N.V. Angažmá ve Francii mi dalo asi nejvíce do osobního života. Poznal jsem spoustu krásných míst, spoustu nových lidí a kamarádů. Můj největší parťák za ty dva roky v Rethelu byl Tobia Vendrame z Itálie se kterým jsme bydleli společně na bytě. Co se týká cílů do budoucna, tak v létě jsem absolvoval off season s Dominikem Kodrasem, Kamilem Hajduškem a celým jejich týmem STACA. Trénoval jsem zde se spoustou kluků, kteří hrají Extraligu, NHL, KHL ve Finsku, Švédsku a Švýcarsku. S klukama jako je Milan Gulaš, Jirka Novotný, Šimon Hrubec, Roman Will, Petr Kváča, a také se svým bráchou Romanem a dalšími. Společně jsme chodili i na ledy. To vše jsem absolvoval kvůli tomu, že jsem se vrátil k lednímu hokeji a během pár týdnů bych měl odlétat do USA a snažit se zde probojovat do týmu Carolina Thunderbirds, který hraje profesionální ligu FPHL a trénuje ho česko-rakouský trenér Andre Niec se svojí snoubenkou Karolínou Huvárovou.

Za HC Strakonice jsi nastoupil v přípravném zápasu po třech letech. Jak se za tu dobu změnil A team a co bys do budoucna popřál hokeji ve Strakonicích?

N.V. Nepřijde mi, že by se A team tolik změnil za ty tři roky. Někteří hráči skončili a někteří se vrátili. Hraje dost mladých kluků, což se podle mě fajn, že jim Všéťa (Martin Všetečka – pozn. redakce) dává prostor. Popřál bych určitě co nejlepší výsledky a hlavně ať to kluky a fanoušky stále baví, ten náš strakonický hokej. A nejdůležitější věc, aby se zase začalo hrát!