“Je to asi pět let zpět, kdy jsem si vedl jednu sezónu evidenci všech zápasů, které jsem v sezóně viděl z role hlasatele a dostal jsem se na číslo 374. Od té doby už si raději statistiky nevedu (smích).” říká legendární hlasatel Ladislav Masopust

Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé ocitl na ZS ve Strakonicích a za jakých to bylo okolnosti?

L.M. Já jsem se poprvé ocitl na zimním stadionu prakticky hned, jak to bylo možné (úsměv). Už když se stadion stavěl (druhá polovina 70. let), a jelikož mě to hodně zajímalo a bavilo, tak jsem přemýšlel ještě s kamarádem Tondou Javorským, že bychom šli dělat na zimní stadión ledaře. Další podstatnou roli sehrála určitá parta kamarádů, ať už to byl Zdeněk Hollar, Jindra Králík, Pepík Suda, Míra Křížků, Milan Klas a já, kteří jsme se okolo zimního stadionu točili od samého začátku, mačkali jsme čas, změnu skóre a takové věci. Vím, že jsme sedávali na sněhu, ale na jakém principu fungovala ta tabule, už si bohužel nevybavím.

Věnoval jste se také Vy sám hokeji?

L.M. Co se týká závodního hokeje, tak ten jsem nikdy nehrál, s výjimkou školních turnajů, kde proti sobě hrály základní školy. Tyto turnaje se hrávaly na hřišti, které bylo na Tržišti. Jednou se nám povedlo zmíněný turnaj vyhrát (úsměv). Ovšem je třeba podotknout, že do svých dvaceti let, jsem bydlel na vsi a tam se hrál v zimě hokej do setmění. Dá se říct, že v létě se hrál fotbal a v zimě hokej, ale pořád!

Není bez zajímavosti, že neděláte hlasatele pouze u A teamu HC, ale působíte napříč všemi kategoriemi. Bez nadsázky se dá hovořit o stovce zápasů za sezónu. Děláte si nějaké statistiky ohledně všech zápasů, na kterých jste byl přítomen?

L.M. Je to asi pět let zpět, kdy jsem si vedl jednu sezónu evidenci všech zápasů, které jsem v sezóně viděl z role hlasatele a dostal jsem se na číslo 374. Je pravda, že jsem v tom měl započtené i zápasy OP a OS (Okresní přebor a Okresní soutěž – pozn. redakce) a byl v tom i nějaký turnaj, ale přesto bylo to číslo takové, že od té doby už si raději statistiky nevedu (smích).

V sezóně tedy absolvujete spoustu zápasů na živo, máte vůbec ještě náladu na to, si pustit hokej v televizi?

L.M. Určitě mám. Hokej v televizi sleduji prakticky všechen, který je vysílán, a já zrovna jiný hokej nehlásím na stadionu. Je pravda, že pár let na zpět se mi i stávalo, že jsem běžel ze stadiónu rovnou domů a hned jsem zapínal v TV extraligu. No a musím tady na sebe říct, že jakmile bylo první přerušení, tak já již mačkal imaginární tlačítko z mého pultíku, ovšem pouze doma do křesla (smích). Až taková profesionální deformace mě zasáhla…

Pojďme se nyní věnovat obšírněji A teamu HC Strakonice. Vy sám jste zažil již několik generací hráčů, zažil postup z KL do II. ligy, sestup zpět do KL. Máte nějaké období a konkrétní hráče, na které vzpomínáte obzvlášť rád a s nostalgií?

L.M. Je hrozně těžké vybírat v záplavě těch zápasů jediné období, protože každé to období přineslo něco nového, jiného a svým způsobem neopakovatelného. Ovšem pokud bych si měl vybrat přímo jedno dvojutkání, tak to bylo postupové, proti Náchodu ze sezóny 1997/98. V té době jsem jezdil fandit hokejistům i na venkovní zápasy a člověku z toho zůstanou jen ty nejlepší zážitky. Ale zpět k tomu dvojutkání. V Náchodě se tehdy prohrálo 5:3 a domácí odveta vyznívala dlouho lépe pro hosty, ale nakonec se našim hráčům povedlo vyhrát stejným poměrem a v prodloužení rozhodl Humenda (Radim Humeník – pozn. redakce). Na stadiónu bylo tehdy přes tři tisíce lidí, což nám přijde z dnešního pohledu až neuvěřitelné. Co se týká oblíbených hráčů, tak mohu jmenovat, ovšem určitě se mi „povede“ na někoho zapomenout. Ale mezi prvními musím jmenovat Romana Šulčíka, který zde zanechal parádní nejen tu hokejovou stopu, ale hlavně musím říct, že málo kdy člověk narazí, na tak slušného hokejistu, kterým bezpochyby Roman je. Dále určitě nesmím zapomenout na Marka Kloudů, Martina Malkusů, Honzu Kadleců atd. Z té starší generace určitě musím vzpomenout na dvojici Augustýn, Slavík, Kotrč, Šíp, to byli hráči ze Strakonic, kteří tady také zanechali obrovskou stopu a hlavně, byli to domácí hráči a tomu hokeji dávali hrozně moc, hráli poctivý hokej, a když je člověk potkal, tak s nimi zažil i spoustu srandy.

Vzpomínal jste na postup přes Náchod, což byl rok 1998. Tehdy se povedlo českému hokeji vyhrát poprvé olympijský turnaj v Naganu. Vzpomenete si, jestli se toto promítlo i přímo do hokeje ve Strakonicích?

L.M. Co se týká Nagana, tak mám krátkou vzpomínku na ten rozhodující zápas. Ten rozhodující zápas se hrál brzy ráno, ale zároveň u nás na ZS se hrály od rána zápasy v žákovské lize. Já jsem byl samozřejmě v hlasatelském boxu, a najednou jsem se podíval na tribunu a koukám, že ze dveří, které vedly z Palerma, se najednou vyhrnulo obrovské množství lidí, v čele s Luďkem Vrškem, kteří obešli celý stadion a začali mi tlouct na boudu za výkřiků „Nagano, Nagano, Nagano“ (smích). Takže to jen k otázce ZOH v Naganu.

Pojďme k samotné druhé lize, která se zde poté několik sezón hrála. Jak vzpomínáte na toto období?

L.M. Moc rád na toto období vzpomínám. A to paradoxně nejen kvůli hokeji, ale spíše kvůli celkové atmosféře, která zde pravidelně byla. 800 – 900 fanoušků, to byl v té době naprostý standart, na každý zápas. K tomu je potřeba připočítat nespočet atrakcí, které zde byly každou přestávku (různé soutěže, v rámci propagace si vzpomínám i na jízdu auta po ZS), a to vše za skvělého doprovodu DJ Františka Mareše. To byla v té době opravdu show se vším všudy, ovšem je třeba jedním dechem dodat, že k tomu všemu přispěli i hráči, kteří nejen bavili fanoušky na ledě, ale i mimo led, kdy většina kádru chodívala po zápase nahoru do hospody, kde seděli s fanoušky a normálně si společně vykládali, někteří hráči dokázali bavit i celou hospodu… Takže celkově toto období bylo opravdu skvělé a to i z vlastní prezentace klubu. V té době to tady bylo skutečně na výši.

Pojďme se nyní dostat k techničtějším věcem, které souvisí s prací hlasatele.  Jaké jsou pro Vás nejlepší podmínky a na co vše si člověk musí dát při práci největší pozor?

L.M. Je pravda, že z pohledu hlasatele, je nejlepší když je ta návštěva kolem 300 – 400 lidí, kdy to publikum tolik „nehučí“ a já se tak krásně mohu dorozumět s rozhodčími, s hráči a také fanoušci slyší vše, co hlásím. Na to už jsem si už za ta léta udělal takovou pomůcku. Přesně člověk pozná na ohlasu tribuny, jestli jsem slyšet, nebo nejsem. Jakmile člověk zahlásí střelce, nejlépe toho domácího (úsměv), tak pokud jsem dobře slyšet, tak ta tribuna udělá takový ten zvukový ohlas. Samozřejmě co se týká nějakého fandění, tak mi to rozhodně nevadí a při hře si myslím, že to i hráčům může pomoc. Jediné o co jsem vždy prosil kotel, aby začali skandovat, nebo spíše řečeno bubnovat, až poté, když nahlásím střelce branek, nebo vyloučení. V loňském roce došlo i k jisté úmluvě, která nějaký čas fungovala, ale poté se bohužel vše vrátilo do starých kolejí. Také jsem říkal fanouškům, že se s nimi rád sejdu a vysvětlím jim, proč bych byl rád, aby se dokázali udržet a chvíli nebubnovat. Ono ve výsledku nejde ani tak o mě, jako spíš o ty ostatní fanoušky a o novináře. On celkově ten box totiž není odhlučněný, čili když vám nad hlavou začne mlátit pět lidí do bubnů a vy přitom máte poslouchat, co vám říká rozhodčí, no tak to jsou opravdu situace na zbláznění. Ale jak říkám, není to stěžování! Je to pouze můj pohled na věc.

Každý asi neměl tu možnost se někdy podívat do hlasatelského boxu, čili bych se vás rád zeptal, jaký máte odsud výhled? Přeci jen je to skoro na úrovni s ledovou plochou.

L.M. Co se týká výhledu, tak si absolutně nemohu stěžovat. Jedině, když se strhne nějaká mela v rohu hřiště, tak tam se člověk nevykloní, ale jinak mám přehled perfektní. Branky vidím

To jsme probrali jedno z úskalí vaší práce, ale nedá mi to, abych se nezastavil u další věci. Vy jste hlasatel, čili byste měl figurovat, jako nestranná osoba. Jak moc se člověk musí soustředit na to, aby zachoval profesionalitu a nedal i třeba dikcí najevo, že on je také domácí, čili fandí domácím hráčům?

L.M. Ano, na to se člověk musí určitě soustředit a já osobně si na to dávám velký pozor. Samozřejmě, že můžete dát do hlasového projevu větší radost, když vstřelí některý hráč Strakonic branku, ale abych se byť sebemenším způsobem otřel o hosty, či hlásil po zápase nesmysly o tom, jak je naši hráči roznesli, tak to v žádném případě nedělám a jsem absolutně proti tomu! Osobně se mi líbí vyhlašování nejlepších hráčů, protože to baví nejen fanoušky, ale i samotné hráče.

Hlasatelský box také přímo sousedí s trestnými lavicemi. Takže jste si spoustu zážitků jistě odnesl i odsud. Mohl byste dát nějaký zážitek k dobru?

L.M. Tak těch zážitků bylo nepočítaně… Musím tedy podotknout, že ačkoliv je to smutné, tak sprostější a horší chování, mají občas děti, než dospělí hráči. Stal se mi zážitek na trestné lavici, když tady ve Strakonicích hrála Příbram. Byl vyloučený jejich hráč a na trestné lavici docela dost nadával. Tak jsem ho z boudičky napomenul, ovšem kluk začal nadávat i mně… No a jelikož jsem od přírody kliďas (smích), tak jsem po něm trošku vystartoval, ovšem, v té samé chvíli vystartoval i z lavičky Příbrami jeden z trenérů. No, tak jsem si říkal, to bude asi tatínek onoho hráče. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když tatínek přiběhl, vyslechl si, co se stalo a klukovi dal takový „céres“, a do konce zápasu už si ten kluk nezahrál. To jsem tehdy musel před tím trenérem smeknout.

Když už jsme se dotkli mládežnických kategorií, tak se musím zeptat, zda si pamatujete nějakého našeho hráče, kterého jste sledoval od prvních krůčků na ledě, až po tu mužskou soutěž?

L.M. Těch hráčů bylo spoustu, ale jako první mi napadne již zmíněný Martin Malkus, který si zde prošel všemi možnými kategoriemi a nakonec to dotáhl až do 1. ligy. Ale jak říkám, těch hráčů bylo spousta.

Když už jsme u mládežnických kategorií, tak se zeptám, jak hodnotíte dnešní Strakonický mládežnický hokej, ve kterém se nám v poslední době úplně nedaří?

L.M. Já bych nerad sklouznul, do klišé, jako, že za vše může doba, ale… Musí se na to člověk koukat objektivně. Aby byl dnes hokejista úspěšný, musí se tomu věnovat nejen to dítě, ale musí fungovat spolupráce celé rodiny. Uvedu příklad. Pár let zpět jsem byl svědkem toho, když tady čekal jeden rodič, měl tady dva hráče v různých mužstvech. Čili ten rodič sem přišel v půl druhé na první trénink, odtrénoval první, a zatímco šel na trénink druhý hráč, tak rodič s prvním dělal ještě úkoly do školy a to přímo tady na zimáku. Čili, je to nejen o talentu samotného hráče, přístupu té rodiny, ale v neposlední řadě také o penězích, protože hokej je finančně hodně náročný sport.

Ve své hlasatelské profesi se ovšem nevěnujete pouze hokeji, ale uvádíte i další akce. Začal bych akcí Týden hokeje. Jak jste se dostal k této akci?

L.M. Týden hokeje je za mě parádní akce a jsem moc rád, že můžu být její součástí. Prvně mě o průvodní slovo požádal Míla Tuháček a od té doby jsem součástí. Ono po pravdě to zase tolik náročné není. Na začátku člověk přivítá rodiče a děti a největší práce je potom všechny v jednu chvíli nahnat na led, když probíhá společné focení. Mezitím se pouští hudba a na konci člověk poděkuje všem za účast a rozloučíme se. Ale jak říkám, tato akce se mi moc líbí a jsem rád součástí.

Svým slovem také provázíte vystoupení krasobruslení…

L.M. Tady musím ihned na začátku říct, že krasobruslení provázím slovem velice rád a to hned z několika důvodů. Ten první je dán skvělou atmosférou, která tady je vždy při každé akci. Ještě se nestalo, aby při nějakém vystoupení nebyla plná hlavní tribuna. Jsou to většinou dětští diváci, ale o to je to spontánnější a druhý důvod je ten, že vždy dostanu od hlavní trenérky skvěle zpracované poznámky, které já vlastně akorát přečtu. Musím říct, že s krasobruslením jsem projel už různá města (Vimperk, České Budějovice, Písek) a dělám to strašně moc rád a hodně mě to baví.

Na zimním stadionu jste zažil různá utkání, různých úrovní. Máte ještě nějaký speciální zážitek, kterým byste mohl pobavit naše čtenáře?

L.M. Vzpomínám si, když tu hrál reprezentační výběr mládeže proti Finsku. Samozřejmě tým z Finska měl, kolem sebe spousta manažerů v kravatách a byli to takový ty opravdoví manažeři, jak člověk zná pomalu z NHL. No a po zápase mě za nimi poslal Standa Sedláčků, abych je šel pobavit. Tak jsem si s nimi sednul do kanclíku a oni si povídali Finsky. Naštěstí po chvíli přišel Gustav Bubník, který se s nimi začal bavit a za chvíli přišel Standa Sedláčků a doprostřed těch stolů položil obrovský pekáče s jitrnicemi, jelity atd. A teď jsi měl vidět ty výrazy těch kravaťáků (smích). On jim to tedy Gustav vysvětlil, ale ty jejich výrazy vidím před sebou do dnes.

Chtěl byste na závěr něco popřát klubu HC Strakonice a celkově hokeji ve Strakonicích?

L.M. Určitě bych chtěl klubu popřát co nejvíce skvělých hráčů, celkovou radost ze sportu a aby se nejen hokeji ve Strakonicích nadále co nejvíce dařilo.

 

 

 

 

 

 

 

Start a Conversation

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *