Stalo se před šestnácti lety.

Píše se rok 2004, konkrétně 20.2. a na ZS začíná play off II. ligy. Na domácím ledě vyzve naše mužstvo soupeře z Jablonce.

Co tehdy psal zpravodaj?

Nejen na samotný zápas zavzpomínal pro náš web Stanislav Kašpar – tehdejší asistent trenéra.

????????????????????????????????????

Co se Ti vybaví jako první, když se řekne domácí zápas proti Jablonci, který dnes slaví 16 let?

S.K. To už je tolik?? Kristepane, nějak rychle stárneme (smích). No abych byl upřímný, spíše si vzpomínám na ten druhý zápas, který jsme odehráli v Jablonci. Abych vysvětlil proč… Ten druhý zápas se hrál tuším, že ve středu, přijelo se nad ránem a za pár hodin jsme mazali do práce. Ale tak ta druhá liga byla vždy hodně o cestování. Ovšem je pravda, že ačkoliv se hodně cestovalo a hrálo, tak u hráčů si nepamatuji, že by si nějak stěžovali, že nemůžou… Je také pravda, že s jídlem roste chuť a my jsme tenkrát měli skutečně zajímavý kádr, takže nakonec ani hráčům to cestování tolik nevadilo. V play off i v té pozdější sezóně se nám většinou stalo, že jsme hráli sérii na pět zápasů, čili to potom bylo o tom, že se střídal zápas/trénink/zápas/trénink, a takhle to bylo celý týden. Takže potom už si na takový kolotoč snadno zvykneš. Samozřejmě pokud se bavíme přímo o tomto zápase a o tomto soupeři, tak Jablonec pro nás byla tenkrát velká neznámá. K tomu je asi nutno podotknout, že druhá liga se tenkrát hrála na dvě skupiny, přičemž se play off poté losovalo tak, že šli proti sobě soupeři z těchto dvou skupin.

Ačkoliv velká neznámá, tak z dnešního pohledu je tam spoustu zajímavých hráčů, mj. dnešní šéftrenér reprezentace, pan Filip Pešán…

S.K. Když se tady podívám na tu sestavu, tak ze zajímavých jmen, to není jen Filip Pešán… Je tu třeba Milan Plodek, Daniel Stehno a další. V té době to byli hráči, kteří byli zapůjčení z Liberce, a když se potřebovali rozehrát, tak měli dohodu s Jabloncem a tito hráči se chodili do druhé ligy rozehrát.

Pojďme k samotnému utkání. V zápase se podařilo vstřelit první branku, ovšem soupeř dokázal otočit skóre. Naštěstí se povedlo do konce druhé třetiny srovnat, a ta třetí třetina, to už byl koncert… Vzpomeneš si, jestli proběhlo před poslední třetinou nějaké velké „hecnutí“?

S.K. Ale tak, já bych úplně neřekl, že hecnutí. My jsme samozřejmě věděli, že hrajeme proti silnému soupeři, ovšem zároveň jsme znali své kvality. Také je nutno podotknout, že jsme věděli, že nás v Jablonci nečeká nic jednoduchého, a pokud jsme chtěli mít jistotu, že minimálně ještě jeden zápas chceme doma odehrát, tak nám povinnost velela vyhrát. Ještě bych chtěl říct, že tehdy tady byla obrovská parta, a to nejen na hřišti, ale i v kabině. Já vím, že je to dnes hodně zprofanované, a zní to jako klišé, ale ty kluci se opravdu rvali jeden za druhého a byli schopni na ledě vypustit duši. Také si myslím, že tady existovalo velké propojení mezi mančaftem a fanoušky.

S tím souvisí i transparent, který byl vyvěšen při tomto domácím zápase a který je také zaznamenán na přiloženém videu „Kluci křtěni Otavou, daleko se dostanou. Zapijí to Nektarem, s Rybáčkem (trenér HC Strakonice – pozn. redakce) a Kašparem“. To muselo potěšit, ne?

S.K. Ale tak určitě (úsměv). To je právě to o čem jsem mluvil. To bylo v té době, když se tady se závěrečným hvizdem prostě neodcházelo ani z hlediště a ani ze hřiště. Co si pamatuji, tak hráči měli strašně rádi, tyhle děkovačky a měli jsme tu na ně i experty (úsměv). Jmenuju za všechny asi Romana Žáků, který neustále něco vymýšlel a je pravda, že se tyto „krávovinky“ strašně líbily a co si pamatuji, tak se nikdy neopakovaly.

Když mluvíš o partě, tak je minimálně zajímavé, že při pohledu na sestavu, jsme měli spoustu hráčů, kteří zde byli na hostování. Ať už z Písku, Budějovic, nebo Plzně. Parta se přesto vytvořila.

S.K. To je pravda, ale tady je třeba poznamenat, že všichni ti hráči, kteří u nás byli na hostování, tak chtěli za Strakonice hrát a makali za tým. To když potom vidí i hráči, kteří byli zdejší, tak se potom parta vytvoří snadno. Ať už to byl „Rum“ (Roman Žák – pozn. redakce), „Prochy“ (Vítek Procházka) a další.

Neodolám a musím se zeptat. Ty máš čerstvou zkušenost, protože jsi ještě loni trénoval A team, který teď hraje Krajský přebor. Myslíš, že je možné srovnat tyto dva mančafty?

S.K. Ne. Jednak proto, že tady byla úplně jiná kvalita hráčů, což ovšem úzce souvisí s finanční stránkou. Tenkrát tady byla finanční stránka na vysoké úrovni, a tomu odpovídal i kádr. Přeci jen, je úplně jiná doba a finance hýbou světem. Tehdy tady byly velké finance zásluhou pana Eliáše, který do toho šel a ty peníze sehnal, a díky tomu mohli přijít hráči jako Horák, Bláha a spol.

To je určitě velice zajímavé téma a rád bych se k němu také dostal, ale pojďme teď dořešit sérii s Jabloncem. Nakonec nedopadla podle představ.

S.K. Ano, to je pravda. Když si vzpomenu na ten druhý zápas, tak ten bych snad nepřál zažít nikomu… Po první třetině jsme vedli v Jablonci 6:1, a přesto jsme nakonec prohráli a doma už zápas nezvládli. Je taky pravda, že domácí na nás nastoupili dost agresivním způsobem, a hned v první třetině jsme řešili zraněného hráče. Pokud si dobře vzpomínám, tak nám zranili Martina Müllerů, kterého potom o první přestávce sešívali v šatně, přímo před spoluhráči, takže to moc dobře na hráče nepůsobilo a od druhé třetiny se pomalu nikomu nechtělo na led. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec sérii nějak dohráli, protože se k Martinovi přidali ještě další zranění a ten konec byl takový dost smutný.

Přesto, tato sezóna, položila základ úspěchu, který se povedl o rok později. Dá se říct, že se v té době zde hrál i s ohledem na finance, defacto poloprofesionální hokej?

S.K. V té další sezóně, kde jsme se dostali až do finále o první ligu, to tak skutečně bylo. Jak jsem říkal, díky panu Eliášovi, který sehnal finance, jsme si mohli dovolit přivést hráče opravdu skvělé kvality a našlápli jsme k úžasné jízdě, která bohužel skončila pouhý krůček od první ligy. Přesto si myslím, že to je úspěch, na který se zde bude ještě dlouho vzpomínat.

Máš nějakou konkrétní vzpomínku z tohoto ročníku?

S.K. Pokud si dobře vzpomínám, tak někdy kolem Vánoc se nám povedlo vyhrát v Klatovech a dostali jsme se na první místo v naší skupině. To byl podle mě zlomový okamžik a od té doby to byla neskutečná jízda, která skončila až zmiňovaným finále proti Vajgaru… Do dneška si vzpomínám, že kdyby tam tenkrát Roman Horák proměnil jednu ze dvou tutových šancí, tak jsme to vyhráli my, ale to už jsou kdyby. Přesto, tahle sezóna, to byla jedna velká jízda.

Nějaká „veselá historka z natáčení?“

S.K. Jak už jsem mluvil o té druhé lize, že byla hodně o cestování, tak k cestování vždy patřily karty (úsměv). Stalo se nám, že jsme tehdy měli rozehranou nějakou moc pěknou partii a nevnímali jsme s pár hráči úplně okolí. No a najednou za námi přišel Honza Rybáčků, který nám přišel vynadat do autobusu, jestli půjdeme do kabiny, že už tam zbytek mužstva je (smích). No a u toho cestování bych ještě zůstal. Také v té době jsme jezdili pravidelně s jedním dopravcem a na jedno utkání, které jsme hráli v Chrudimi, nám vyšel dopravce jiný. Nastoupili jsme do autobusu a řidiči jsme z legrace řekli, ať nás vzbudí, až budeme v Kolíně. No a jak už ten zákon schválnosti bývá, tak jsme se skutečně vzbudili asi v půl čtvrté v Kolíně, kde nám pan řidič vesele oznámil, že už jsme na místě a liboval si, jak to stihl rychle. No, tak jsme mu řekli, že to je sice hezké, ale že hrajeme v Chrudimi (smích). Od té doby se traduje, že pokud trenér usne, musí dopředu nahlásit, kde se skutečně hraje…

Když teď odbočím. Je skoro postup do druhé nejvyšší soutěže pro tebe největší úspěch, kterého si nejvíce vážíš, coby trenér?

S.K. To je těžký takhle formulovat…. Za prvé musím říct, že tohle byla velká zásluha Honzy Rybáčků, který si mě vybral jako asistenta, za což jsem strašně vděčný, že jsem u toho mohl být. Takže u tohohle úspěchu jsem byl jako asistent, zatímco když se vyhrálo ve Strakonicích, nebo ve Vimperku, tak u toho už byl člověk jako hlavní trenér, nebo rovnocenný partner s Milanem Řehořů. Že bych si dělal nějaký žebříček, to se říct nedá. Za každý úspěch jsem velice rád, ale tabulku sestavenou nemám (úsměv).

Pojďme se ještě zastavit chvíli u tvého trénování. Ty jsi zde tedy působil už za dob druhé ligy, poté během Krajské ligy…

S.K. Tak je pravda, že já jsem tady trénoval už od malých dětí, protože jsem tady měl syna, takže jsem postupoval s ním od druhé třídy. Potom jsem dělal asistenta u mužstva Honzy Rybáčka, o kterém jsme zde mluvili nejvíc, no a tam jsem trénoval také několik let. Vzpomínám si, že po sezóně, kdy se sestoupilo z druhé ligy kvůli financím, tak se zde řešila existenční otázka, a chvíli to opravdu vypadalo, že tady hokej skončí úplně. Pokud si dobře vzpomínám, tak tenkrát přišel pan Srb, který to tady pomáhal zachránit, aby zde hokej, alespoň na krajské úrovni zůstal. Potom jsem trénoval ve Vimperku a nakonec jsem se vrátil před třemi lety a odtrénoval tady s Milanem dvě sezóny.

Se svými zkušenostmi určitě můžeš ohodnotit i letošní sezónu. Jak se ti líbí A team v letošní sezóně?

S.K. Abych řekl pravdu, tak kvůli určitému zdravotnímu problému, jsem neměl letos možnost moc hokeje HC vidět, čili si netroufám hodnotit. Leč, pokud si vzpomenu na loňskou sezónu, tak si myslím, že se kádr příliš nezměnil a je jen na trenérech, aby z hráčů vymáčkli co nejvíc. Sice budou začínat play off venku, ale v play off už nelze hledat alibi, je to úplně jiná soutěž a stát se v něm může cokoliv.

Musím toho využít, když už si spolu povídáme. Jak se všeobecně díváš na KL ve Strakonicích a vůbec na jihočeský hokej jako celkově?

S.K. Tak jako první věc musím říct, že si myslím, že vše vždy začíná tzv. od shora, čili si myslím, že nejvíce by hokeji v jižních Čechách pomohlo, kdyby se konečně Motor dostal do extraligy. Když si vezmeš kraj podle rozlohy, tak patří k největším v republice a nejvyšší soutěž už se zde několik sezón nehraje. A z toho to vše vyplývá. Pokud by se Motor dostal do extraligy a nejlépe ještě jedno mužstvo do druhé nejvyšší soutěže, tak bude poptávka po mužstvech, kam by se šli rozehrát mladí hráči, což by pomohlo i Strakonicím. Kdybych měl brát město jako takové, tak myslím, že druhá liga by se tu hrát měla. Už kvůli divákům, kteří zde byli vždycky výborní, a myslím, že na druhou ligu by návštěvnost vždy atakovala minimálně tisíc diváků, což je číslo, které nechodí na některá mužstva ani ve druhé nejvyšší lize… Každopádně, jak jsem říkal už několikrát, vše je z velké části o financích, taková už je dnes doba.

Jak vypadalo utkání v řečí čísel?

HC Strakonice – Vlci Jablonec 6:3 (1:2, 2:1, 3:0)

Branky: 4. Bouška (Nikodém), 33. Müller (Malkus), 35. Malkus (Müller, Kabele), 41. Kabele (Malkus), 42. Pitel (Bouška, Müller), 54. Nikodém (Krejčí) – 10. Herda (Pešán), 19. Beránek (Nýč, Loskot), 25. Stehno (Burkoň)

Rozhodčí: Pešina – Flégl, Fiala

HC Strakonice: Majer – Kloud, Lusk, Žák, Hodánek, Kotek, Funda, V. Procházka – Kepl, Bouška, Nikodém, Kabele, Pitel, Malkus, Krejčí, Sviták, Müller, L. Papež

Na všechny gólové momenty, se můžete podívat zde

Poděkování za dodaný materiál – Petr Černík, Stanislav Kašpar

 

 

 

Start a Conversation

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *