Na začátek bych poprosil o všeobecné hodnocení sezóny. Po základní části jsme skončili druhý, po přepočtu a play off, jsme se umístili na třetím místě, vidíš to jako úspěch, neúspěch?

S.K. Na začátek bych chtěl říct, že po hostině, většinou nastanou střevní potíže (úsměv), ale abych to zvážněl. Moc jsem chtěl aby se povedlo obhájit titul, bohužel to nevyšlo, ale celkově myslím, že za dvě sezóny být první a třetí, není špatný výsledek. Samotná obhajoba titulu, to se povede pouze zkušenému mančaftu, kterému vše vychází a vše mu hraje do not, všechny válcuje, ale my bohužel zatím tak zkušené mužstvo nemáme.

Když jsi zmínil pojem „všechny válcuje“ nebylo tomu tak většinu sezóny? Naše mužstvo hrálo, dá se říct, že i většinu mančaftů válcovalo, bohužel, to finální zakončení, nebylo vždy na naší straně.

S.K. Tak je pravda, že díky tomu jak je to mužstvo mladé a díky tomu i fyzicky disponované, tak ty starší hráče v krajské lize dokáže většinou přebruslit, přestřílet a tím i přehrát, ale nám zase chybí zkušenosti v zakončení. Jak už říkal Milan v tom předešlém rozhovoru, my jsme dali ten samý počet branek jako v loňské sezóně, ale o mnoho více jsme jich dostali. Ono je skvělé dát sto branek, ale když jich devadesát devět dostaneme, tak je něco špatně.

Když jsi narazil na obranu, tak myslíš, že nám v obraně někdo oproti loňské sezóně chyběl?

S.K. Tak pokud si dobře pamatuji, oproti loňské sezóně, nám chyběl akorát Jarda Hřebíčků, jehož zkušenost chyběla, ale zase na druhou stranu přišel mladý Jakub Kopenec a hlavně nám v obraně potom hráli kluci, u kterých se s tím ani nepočítalo. Za všechny musím jmenovat Lukáše Hrubého, který se obraných povinností chopil myslím velmi dobře. Myslím, že se nám za ty dvě sezóny povedlo zapracovat dost mladých hráčů a za to jsme s Milanem oba velmi rádi. Další věc je, že je rozdíl mezi mladickým elánem a vyhranou zkušeností. Pravda je, že nám celkově chybí ta střední generace.

Využiji příležitosti, že jsi jmenoval konkrétní jméno a to je Lukáš Hrubý. Lukáš jako klasický útočník, byl předělán v letošní sezóně na obránce a řekl bych, že si ty zápasy odehrál velmi dobře. Čím myslíš, že to bylo?

S.K. Já znám Lukáše dlouho, protože jsem jej trénoval už jako dítě a on byl jeden z mála, kterému jsem už tenkrát říkal, že má předpoklady na to, aby se jednou hokejem mohl profesionálně živit. On má v sobě opravdu hokejové myšlení, dokáže o hokeji přemýšlet a i díky tomu, zvládl ten přechod z útoku do obrany. Je pravda, že jej brzdí fyzické předpoklady a fyzický fond, díky kterému potom působil před bránou trochu jako „tintítko“ a jelikož ty soupeřovi obránci byli většinou velmi fyzicky dobře disponovaní, tak se potom našim hráčům stávalo, že byli vynášení, jako had na holi. Takže ten fyzický fond a předpoklad, není problém jen u Lukáše.

Když jsi byl u toho hokejové myšlení, tím podle mého také oplývá Honza Topinka, který bohužel vinou zranění nemohl letos odehrát tolik, kolik by asi i sám chtěl.

S.K. Tak Honza Topinků, je obdoba Lukáše Hrubého. Umí hokej číst, má hokejové myšlení, umí předvídat, ale jak jsem říkal u Lukáše, je tam také problém s tou fyzickou dispozicí a vzhledem i k tomu, jakou má práci, tak ta účast na těch trénincích nebyla taková a ještě k tomu, jej,  trápila různá zranění.

Také nesmím zapomenout na fakt, že přede mnou sedí bývalý gólman, rád bych se tedy zeptal, jak to vidíš do budoucna v otázce brankoviště?

S.K. Vezmu to od Kuby Myslivců. Kuba je teď ve věku, kdy gólman zraje. On přesně ví, co v tuhle chvíli  chce, co potřebuje, a když se plně soustředí na výkon, tak může chytit úplně všechno. Co se týká Pepíka Štroblů, tak ten je velmi mladý a určitě z něho může být výborný gólman do budoucnosti. Menší problém vidím v tom, že tito hráči jsou většinou hodně netrpěliví, chtěli by chytat hned, ale ono to prostě hned všechno nejde. Já sám si vzpomínám, že jsem si prožil taky několik sezón na lavičce náhradníků, ale jelikož jsem chytat chtěl, tak jsem to prostě musel kousnout a nakonec jsem tu příležitost dostal. Když si vezmu Tomáše Vastla, tak ten chytal docela pravidelně za „B“ tým, což mu hodně potom pomohlo i v tom, že když jsme jej potřebovali párkrát nasadit i do A teamu, tak byl v zápřahu a nebyl pro něj problém utkání odchytat.  

Pojďme se přesunout teď trochu jinam. S Milanem jsme se bavili o nejlepších a nejhorších zápasech v této sezóně, máš také své favority?

S.K. To už si raději ani nepamatuju (smích). Když jsem četl ten rozhovor s Milanem, tak já bych s ním v tomto souhlasil a jmenoval bych asi to druhé utkání v sezóně, kdy jsme vyhráli v Táboře. To totiž bylo utkání, kdy si ten mančaft vzpomněl na svoje krásné momenty z loňské sezóny. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme tam nebyli ani kompletní, ale ti hráči si plnili všechny své obranné povinnosti, takže jsme domácí k ničemu nepustili a naopak jsme dávali z brejků góly. Venkovní utkání proti Veselí, bylo také zajímavé z pohledu vývoje, protože tam jsme velmi brzy prohrávali o dvě branky, ovšem nepanikařili jsme, hráli jsme dál svojí hru a byl to zápas, který ukázal, že ti hráči, když chtějí, tak umí držet při sobě a dokázali to nakonec otočit na celkem jasnou výhru 7:4. Druhé utkání s Veselím doma, bylo také hezké utkání a myslím, že i taková odměna pro diváky v letošní sezóně, protože ne všechna domácí utkání se povedla. Veselí je celkově soupeř, který nám vyhovuje tím, že hraje opravdu hokej, nechce jen bránit, což nám ve výsledku vyhovuje úplně nejvíc. Co se týká těch nejhorších zápasů… Každý zápas, který se prohraje, je k naštvání a bylo by asi špatně, kdyby to měl někdo jinak. Mě osobně do dneška mrzí, to domácí utkání proti Soběslavi, kdy jsme byli celý zápas jednoznačně lepší, ale Soběslav nás vyučila v produktivitě takovým stylem, že to bylo pomalu na pomyslný ručník do ringu. Na druhou stranu, za celou tu sezónu se nám nestalo, abychom někde utrpěli nějaký debakl, že bychom prohráli třeba o 5 – 6 gólů, naopak i když jsme třeba prohrávali, dokázali jsme vyrovnat, ovšem potom se občas stalo, že jsme individuálními chybami pustili soupeře zpět do vedení.

Když jsi mluvil o domácím zápase se Soběslaví, ta nás neskutečně vycvičila hlavně v přesilových hrách, což je téma, které se táhne jako černá niť celou sezónou. Když se podíváme právě na Soběslav, na Vimperk, tak to jsou mužstva, která mají postavenou hru právě na přesilových hrách, které mají perfektně nacvičené, a potom je dokáží efektně využít při zápase.

S.K. Ať si vezmu Vimperk, Soběslav, Veselí atd., tak všechno jsou to mančafty, které mají dvě pětky zkušenějších hráčů, kteří umí podržet puk, přihrát puk přesně na hokejku, nebo ve správný moment efektivně vystřelit. Ono je velmi těžké něco nacvičovat, když se nám ti hráči horko těžko scházeli na tréninku ve stejné sestavě. To, jak se trénovala přesilovka, ale, o tom už bych nerad hovořil. Každý, kdo na ty tréninky chodil, tak to musí vědět. Je pravda, že když jsme tam poslali partu mladíků, tak ti hráli tu přesilovou hru opravdu spontánně a bylo to spíše na náhodu. Naopak měli jsme připravené hráče, kteří to měli hrát podle původního plánu, ale tam nebyla taková efektivita a spíše se to hrálo tzv. po rohách, a když přišla střelba, tak byla většinou mimo. Vím, že se říkalo, jak jsme přesilové hry netrénovali, ale není to pravda. Bohužel jsme se neměli v těch přesilových hrách o koho opřít a neměli jsme vlastně ani jednu lajnu, která by ty přesilové hry využívala pravidelně a tím pádem, nebylo na čem stavět.    

Zajímavá je také statistika, která hovoří o tom, že se nám více dařilo venku, než v domácím prostředí. Vidíš někde příčinu?

S.K. Já si osobně myslím, že je to hlavně tím tlakem. Ono když si to vezmeš, tak tady chodí perfektní návštěvy. Ale když na tebe přijde v základní části 500 – 600 diváků, na play off to nešlo pod tisícovku, ty se chceš předvést, ale je tam ten tlak, takže ti začnou uskakovat puky a nedáš občas šanci, se kterou bys neměl v tréninku problém. 

Ty sis vyzkoušel ve své bohaté kariéře snad všechna trenérská postavení. Od hlavního trenéra, po asistenta, až teď poslední dva roky, kdy jste byli dva hlavní trenéři. Najdeš mezi těmito rolemi nějaký rozdíl?

S.K. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak když je člověk sám hlavní trenér, tak je to velký nápor a velká odpovědnost a musí být vždy alespoň o dvě myšlenky dopředu. Když jsem asistent trenéra, tak dostanu kupříkladu na starost obránce, nebo útočníky a tím pádem je to trochu volnější, ale vždy si myslím, že je lepší, když jsou na střídačce dva trenéři, minimálně kvůli tomu, že tam máš zpětnou vazbu. Ty uděláš nějaké rozhodnutí, ale ten druhý trenér může mít jiný názor, takže ty se s ním můžeš poradit a vyhodnotit si, co by bylo nejlepší. Já jsem se třeba na spolupráci s Milanem velice těšil, protože Milana znám dlouho, vím, jak moc přemýšlí o hokeji a jak hokejem žije. Čili, já jsem byl ze spolupráce nadšený. Spíš jde o to, že Milan potřebuje ještě trochu dozrát, protože on je občas až hodně horlivý a na té střídačce to chce naopak občas spíše uklidnit a nevytvářet ještě větší tlak. Ale jak jsem říkal, velice mě tyto dvě sezóny bavily a byla to velmi zajímavá zkušenost.

Milan oznámil v rozhovoru, že končí coby trenér A teamu. Jak to bude s tebou?

S.K. Tak já v roli trenéra A teamu také končím a to hlavně ze zdravotních důvodů. Je to o tom, že jsem v tom trenérském zápřahu prakticky dvacet let a sám na sobě už cítím, že potřebuji vysadit. Není to kvůli tomu, že bych hokej přestal mít rád, ale je to hlavně z těch zdravotních důvodů.

Teď si nadhodil zajímavé téma. Jsi v trenérském zápřahu dvacet let, máš tedy za tu dobu nějakou trenérskou štaci, na kterou vzpomínáš obzvláště rád?

S.K. Tak velice rád vzpomínám na druhou ligu tady ve Strakonicích, obzvláště na jeden rok, kdy jsme vypadli s Jindřichovým Hradcem až v posledním možném zápase. To se tady tenkrát povedlo sestavit neskutečný mančaft, ať už herně, tak třeba i do kabiny, kde to byla neuvěřitelná parta a hlavně si vzpomínám, že tady skončil zápas a diváci ještě půl hodiny stáli a tleskali a čekali na ty děkovačky, které se tu dělaly pokaždé skoro jinak. Ti hráči se tím neskutečně bavili, a vymýšleli různé skopičiny, kterými bavili sebe i diváky. Honza Rybáček, který to mužstvo vedl, byl pedant na střídačce, ale já jsem velmi rád, že jsem zrovna u tohohle období mohl být. Pokud bych měl jmenovat štaci, která byla mimo Strakonice, tak by to byla ta sezóna, kdy jsem trénoval ve Vimperku, a když Strakonice tenkrát postoupily do baráže, tak my jsme s Vimperkem vyhráli Penta cup, což byla tehdejší náhražka za play off. A celkově na zápasy z Vimperské střídačky proti Strakonicím vzpomínám také rád, protože v té době, hrál za Strakonice můj syn Honza, takže o to to bylo pikantnější.

Ty máš možnost srovnání trénování ve druhé lize a v krajském přeboru. Je mezi těmito soutěžemi nějaký rozdíl v trenérských možnostech, metodách atd? Milan třeba hovořil o tom, že se mu zdá, že za druhé ligy byla v kabině větší sranda, než teď v kraji.

S.K. Tak ono je to všechno dobou. Když to vezmu a porovnám, tak druhá liga je amatérská soutěž na profesionální úrovni. Druhá liga se hraje a hrála systémem středa – sobota. Já když si vzpomenu, že jsme třeba přijeli ve dvě ráno z nějaké dálky, jako je třeba Děčín, či Vrchlabí, tak se šly vybalit věci a do postele se člověk dostal ve čtyři ráno a v pět vstával do práce… Ale, a to je právě ten rozdíl, že si nepamatuji, že by i po takhle náročném programu, někdo nepřišel na trénink. Ano, dá se argumentovat tím, že tady hráli hráči pod smlouvami, ale zase to byly částky spíše směšného kalibru. V té době tu také byli hráči, kteří už toho měli ve své kariéře hodně odehráno, hodně z nich si prošlo extraligou a byli těmi mladšími neuvěřitelně respektováni a nepamatuji si, že by si někdo z mladých něco dovolil k těm starším. Tím neříkám, že by v kabině bylo dusno, ba naopak, ti starší hráči dokázali držet zábavu a zároveň si držet mladší hráče pod kontrolou a neuvěřitelně to šlapalo. Ať si vezmu Pitla, Krejčího, Vondřicha atd., tak to byli hráči, kteří toho hodně dokázali, a posledně jmenovaný stále hraje za Krumlov, z čehož vyplývá, že tady ta kvalita opravdu byla.

S těmito hráči jsi tedy zažil zajímavé chvíle. Vzpomínáš si na nějakou veselou historku?

S.K. Tak těch příhod bylo… No jmenovitě musím při této příležitosti vzpomenout na Romana Žáků, který opravdu držel tu zábavu a pořád něco vymýšlel. Tenkrát přišel Honza Rybáčků s tréninkovou metodou, že se vysypaly puky na led, každý měl mít jeden na hokejce a jeden na nohou, čili dva puky pro každého hráče a objíždět kluziště. Bylo to cvičení na koordinaci rukou, nohou a hlavy. No a „Rum“ (Roman Žák – pozn. redakce) s tímto pokynem počítal, a když se puky vysypaly na led, tak on vyndal dva slepené a pohodově předváděl, jak je má správně u sebe (smích). Takže i takovéto pikantnosti se tady tehdy tvořily.

Sedíme spolu na půdě pracoviště ČUS. Mohl bys pro naše fanoušky vysvětlit, co je to za projekt, pro koho je a na co je hlavně zaměřen?

S.K. Česká unie sportu je takříkajíc pokračovatel českého svazu tělesné výchovy a sportu. Když se prodávala O2 aréna v Praze, tak se vytvořil subjekt, který zaštiťuje veškeré tělovýchovné jednoty, zajišťuje pro ně servis, ať už se to týká ekonomiky, personalistiky, pomoc při vyplňování žádostí z dotačních programů, pomoc při zakládání klubů, vytváření smluv… Ve své podstatě pro ty tělovýchovné jednotky zajišťujeme organizační i právní pomoc.

Předpokládám, že česká unie sportu zaštiťuje i mládež, a to je celkem zajímavé téma. V poslední době se toho hodně namluvilo o tom, že děti dnes málo sportují, dělají se různé akce, aby se děti dostaly od počítačů zpět na hřiště, jako to bývalo dřív. Jak ty se díváš na tyto snahy a myslíš, že srovnávat různé generace, má vůbec smysl?

S.K. Já to řeknu takto. Kdo chce, nebo je k tomu v rodině alespoň trošku vedený, tak sportuje. Kdo nechce sám, nebo ani ti rodiče k tomu dítě nevedou, tak nikdy sportovat nebude, ani když tady budeme mít sto takových akcí a různých programů. Když si to srovnám, tak oproti době dávno minulé, jsou dnes ty možnosti až neuvěřitelné. Dalo by se říct, že těch akcí je tolik, že to může být až kontraproduktivní. Je tedy pravda, že je to minimálně celorepublikový problém, který ovšem nevyřeší to, že do toho sportu, budeme ty děti nutit. My se tady pořád oháníme tím, že za nás se přišlo domů ze školy, hodila se taška do kouta a šlo se běhat na hřiště. Ano, to je všechno pravda, ale musíme si uvědomit, že to byla úplně jiná doba a těch možností, jsme neměli tolik, jako mají dnešní děti. Samozřejmě, chápu rodiče, kteří se o své děti bojí, ale přeci není možné, aby nám vyrůstalo spoustu peciválů, kteří nebudou umět udělat v páté třídě kotrmelec. To jsme se skutečně dostali někam, kam jsme asi nechtěli… Musí to vycházet všechno z rodiny. Pokud se dítě dostane do nějakého sportovního klubu, tak ten trenér, už může dohlédnout na to, aby to dítě bylo dobře fyzicky připravené, ale v dnešní době si těžko dokážeme představit, že by si na nějaký nábor dítě přišlo samo, takže jak jsem říkal, v první fázi, vždy záleží hlavně na rodičích.

Česká unie sportu zastřešuje jen sportovní kluby. Dělá nějaké akce i pro školy?

S.K. Kromě již zmíněného zastřešuje organizace ČUS také akci „Sportuj s námi“. To je celorepubliková akce pro každé město, nebo pro jakýkoliv subjekt, který chce něco pro sport udělat. Chtěl bych zdůraznit, že to nejsou akce pouze pro děti, ale i pro dospělé a v neposlední řadě i pro seniory. Kdo tedy chce pořádat nějakou akci, tak si požádá u nás, ČUS to té osobě schválí, a pokud se najdou peníze, tak může určitou částkou ten či onen projekt z části dotovat. Čili, nemáme pouze dohlížecí povinnosti, ale můžeme takhle pomoc i finančně, či organizačně s různými sportovními akcemi.

Teď jsme si povídali o mládeži, ale vraťme se zpět k hokeji. V letošní sezóně startoval ve WSM (první hokejová liga – pozn. redakce) tým Litoměřic, což vlastně byla reprezentace U20. Jak ty se na tyto projekty díváš?

S.K. Na tomto projektu je asi nejzajímavější fakt, že Litoměřice v dnešní době nahrazují tzv. vojenské tělovýchovné jednoty. Dříve tady bylo nějakých čtyřicet vojenských tělovýchovných jednot. Asi nejznámější a nejkvalitnější byla Dukla Jihlava. Ti kluci v těch VTJ (vojenská tělovýchovná jednota), kromě toho, že si plnili bojové povinnosti, mohli také sportovat. Ať už to byl basketbal, házená, fotbal, hokej… Tohle v dnešní době neskutečně moc schází. Za prvé dle mého názoru chybí vojna, za druhé i tyto VTJ. Hlavně i z toho důvodu, že pro hráče, když to vezmu čistě z hokejového prostředí, je rozhodující ten přechod z juniorské soutěže do mužů. A tady já vidím největší problém, protože spousta hráčů tento krok i v lepších mužstvech nezvládne, a potom končí v těchto soutěžích, jako je krajská liga, okres atd. Pro některé hráče, kteří si třeba i mysleli na lepší angažmá, potom bývají tyto soutěže třeba neuspokojivé a raději úplně ukončí kariéru, což je určitě škoda.