Dnes bych rád věnoval prostor trenérovi, který v HC Strakonice odehrál spoustu sezón v II. NHL a coby trenér, vedl poslední dva roky společně se Stanislavem Kašparem A team. Není to oficiální rozhovor, který by byl pouze „suchým konstatováním faktů“, ale je to povídání o hokeji ve Strakonicích všeobecné a rekapitulace posledních dvou sezón.

 

Trenére, sezóna pro A team skončila v semifinále play off. V tabulce po základní části jsme obsadili druhé místo, po play off a přepočtu na místa, nám z toho vychází celková třetí příčka. Někdo to vidí jako neúspěch, někdo jako úspěch, jak bys to ohodnotil ty?

M.Ř. Tak, když to vezmu celkově, tak musím začít od letní přípravy. Co se týká letní přípravy, tak musím říct, že oproti loňské sezóně, chodilo skoro o polovinu méně kluků, než tomu bylo loni, asi v některých přetrvával ten „mistrovský“ pocit. Musím tedy říct, že chodila hlavně většina těch mladších hráčů i včetně juniorů, se nás scházelo kolem deseti až patnácti lidí. Z těch starších hráčů musím vypíchnout, že poctivě a opravdu pravidelně, chodil Kuba Myslivců. Já chápu, že všichni ti hráči mají práci nebo školu, já sám chodil také do práce, když jsem tady ve Strakonicích hrál II. ligu, ale to je na jednotlivých hráčích. Horší přístup, alespoň z mého pohledu, byl i v přístupu v trénincích. V loňské mistrovské sezóně, to bylo od začátku vše takové živější, víc se tzv. „dupalo“, jelo se více na partu a to nám v této sezóně, trošku scházelo. Ačkoliv jsme měli opět dobře poskládané útoky, chyběla tam větší ochota hráčů se vracet. Když si to srovnáme s loňskou sezónou, tak vstřelených branek jsme měli podobné množství, ovšem obdržených branek, jsme měli o dost víc.

Tak, to bychom měli takový stručný úvod a teď to pojďme rozebrat, trošku do detailů. Při pohledu na statistiku, ze základní části lze vyčíst, že jsme měli lepší bilanci na venkovních kluzištích, než v domácím prostředí.

M.Ř. V domácím prostředí, jsme prakticky proti každému soupeři museli hrát tzv. „do plných“, což nám asi úplně nesvědčí a soupeř, pokud to dobře poskládal a postavil dobře obranu, tak mu potom stačilo, počkat si na naše chyby, ujet do brejku a tím nás doma porazil jak Humpolec, Milevsko atd. Nemůžu říct, že by nás vysloveně někdo v domácím prostředí přehrál, naopak, my jsme tady doma většinu mančaftů přestříleli, ale ať už to bylo menší produktivitou, tak i tím problémem s vracením a plněním si obranných povinností.

Myslíš, že určitou roli mohl hrát i fakt, že oproti loňské sezóně, se na nás dokázali soupeři lépe připravit, či do nás vstupovali s pocitem „vytáhneme se na mistry“?

M.Ř. No, asi tam i tenhle fakt hrál roli. Když si vezmeme fakt, že jsme doma prohráli se Soběslaví, která nepatří k úplně nejsilnějším mančaftům, či s Táborem „B“, který nakonec nepostoupil ani do play-off, tak zrovna tyhle dva mančafty, tady podaly skvělý výkon, který už potom v sezóně nedokázaly tolikrát opakovat. Čili ano, byla v tom i taková ta chuť vytáhnout se na loňské mistry a pořádně jim to znepříjemnit. Naší roli z loňské sezóny převzal letos Český Krumlov, který projel základní část suverénním způsobem, jak to nakonec dopadlo, všichni víme.

Další ze statistických zajímavostí je fakt, že jsme v letošní sezóně hráli dvakrát samostatné nájezdy a ani jednou se nepovedlo v této dovednostní disciplíně vyhrát. Vidíš i tady nějakou příčinu?

M.Ř. Tak co si budeme povídat, nájezdy, to už je čistý vabank, loterie, nebo jak kdo chce. Je to o štěstí. Na druhou stranu se nemůžeme vymlouvat na to, že bychom na tuto disciplínu neměli hráče, to určitě ne. Máme v mančaftu spoustu šikovných kluků, kteří několikrát v sezóně při zápase, dokázali trestné střílení proměnit a potrestat tak faul soupeře. Další věc je, že v loňské sezóně, měl na nájezdy neskutečnou formu Jakub Myslivec, který skoro vůbec v nájezdech neinkasoval.

Pojďme to vzít po jednotlivých řadách. Když začneme u brankařů. Tam po trošku rozpačitém začátku chytil formu Jakub Myslivec a nebylo prakticky co řešit. K tomu máme k dispozici mladší brankáře, jako je Pepa Štrobl, či Tomáš Vastl, ale u obranných řad, bych se rád chvíli zastavil. Vím, že hokej je kolektivní sport, ale oproti loňské sezóně, mě osobně třeba strašně moc chyběl Jarda Hřebíček, který když letos v pár zápasech nastoupil, tak jsme tuším neprohráli.

M.Ř. Tak Jarda je určitě skvělý hráč, který nám v nouzi letos opět pomohl. Já když vezmu hráče, kteří tu letos pravidelně hráli, tak mám velkou radost z toho, jak do našich řad zapadl Jakub Kopenec, který k nám zapadl jak herně, tak výškově. Další hráč, který tu má myslím velkou budoucnost, je David Škoda, který zatím bohužel občas doplácí, až na takovou řekl bych „přemotivovanost“, takže myslím, že až se vyhraje a zapracuje na rozehrávce, tak se ještě dočkáme zajímavých věcí. Co se týká absencí, tak nám ze začátku sezóny, chyběl David Papež, který stavěl barák, ale v zimní přípravě se k nám připojil a odehrál si své. Když teď odbočím od obrany, tak nám oproti loňsku chyběl třeba Lukáš Papež, místo něho přišel zase Venca Pašků, takže já si myslím, že hráčů jsme měli dost, myslím, že jsme je dokázali i docela protočit, takže snad nikdo nemůže říct, že by si nezahrál. Takže abych to uzavřel, určitě se nechceme vymlouvat, na absence jednotlivých hráčů.

Dobrá, ovšem dovol mi ještě jedno individuální jméno. Pro play off, nám chyběl Ondra Dlouhý, myslíš, že by to s ním mohlo být jiné?

M.Ř. Ondra Dlouhý, je silový a fyzicky skvěle vybavený hráč. Můžeme si říkat, jak by to bylo kdyby, ale jak už jsem odpověděl v předešlé otázce, těžko to takhle zpětně hodnotit. Všechny zápasy, které jsme odehráli v play-off, byly neskutečně vyrovnaný, proti Vimperku jsme měli štěstí my, v semifinále měl větší štěstí Vajgar. Je to prostě sport, život jde dál, příští sezónu, to může vypadat úplně jinak, může to tam začít tzv. padat od začátku a bude to zase úplně jiné. Tady bych si dovolil vzít příklad třeba z Extraligy. Když si vezmeš jakým způsobem posílila před sezónou Sparta, přivedli nového trenéra, velice zajímavé posily, nakonec byli rádi, že se vůbec dostali do předkola play-off. Já, když jsem se koukal před sezónou právě na sparťanskou soupisku, tak jsem je tipoval do první trojky.

Semifinále proti Jindřichovu Hradci. Dvakrát se prohrálo o gól, myslíš, že tedy v této sérii, bylo to štěstí rozhodujícím faktorem?

M.Ř. Tak v prvním zápase, se nám povedlo vyrovnat a myslím, že jsme ke konci zápasu i Vajgar hodně tlačili, měli jsme tam šance, konkrétně to nebudu už jmenovat, protože po bitvě je každý generál, ale když si vezmeš ty šance, které jsme tam měli. Kdyby se dokázaly proměnit, tak jsme v neděli jeli do Vajgaru s klidným vědomím toho, že úplně nemusíme, hráli bychom uvolněně, naopak domácí by se museli tlačit, klidně se mohlo stát, že jsme se tu mohli potkat zítra (rozhovor vznikl po úterním tréninku – pozn. redakce), nikdo neví, ale jak jsem říkal, po bitvě je každý generál a asi nemá úplně cenu si teď říkat, co, kdyby, jak atd. 

Když si člověk četl různé ohlasy po semifinále, tak se skloňovalo jméno brankáře Jágra, myslíš, že byl opravdu tím rozhodujícím faktorem?

M.Ř. No tak zachytal dobře, ale v první řadě si musíme říct, že je to člověk jako každý jiný. Teď nechci, aby to vyznělo nějak arogantně, ale myslím, že jsme tu jeho auru obstarali i trochu my, protože jsme jej i hodně trefovali, takže, že by v každém zápase předvedl dvacet skvělých zákroků, to si nemyslím, ale jak jsem říkal hned na začátku, zachytal dobře a tímto nechci jeho výkon v žádném případě hanit. Když si vezmeš, co tady proti Vimperku dokázal předvést třeba Kuba Myslivců, který tady opravdu čaroval… Ještě když si vzpomeneme na ten druhý zápas, tak jsme vlastně oba góly dokázali dát z brankového prostoru, kdy jsme to tam opravdu dotlačili, a kdybychom mu šli více do těla a před tu bránu, mohlo to být taky jiné, ale to jsou ty kdyby (úsměv).

Pojďme to posunout, trošku jiným směrem. Ty, když jsi začal v loňském roce trénovat, tak se postupně začali zapojovat mladí hráči, hlavně tedy ten ročník narození 1999. Ty, jsi s touhle „bandou“ 🙂 prošel kus cesty, takže máš určitě s těmito hráči spoustu zážitků. Můžeš nám pro odlehčení říct, nějakou veselou historku?

M.Ř. Tak toho by bylo na knížku (úsměv). Obzvlášť soustředění byla vždycky skvělá. Když si namátkou vzpomenu, tak na jednom soustředění, ještě když byl Martin Čiháků, tak jsme jezdili na kole, no byla tam taková zatáčka a on to tam tzv. poslal přímo do kopřiv (smích), tak jsme tomu začali říkat „kastrolova otáčka“(smích), nebo potom když jsme měli jídlo, po nějakých trénincích, tak někomu to sedlo, někomu ne, takže jsme měli s Martinem Vlčků „plné ruce práce“ (smích), potom, už jsme postavili kýbl do prostředka místnosti, rozsvítili jsme a řekli jsme jim, že bychom se taky rádi vyspali (smích), takže těch zážitků, tam bylo spoustu a každý si na ně, myslím rád vzpomene. Byla to prostě super parta a já doufám, že jim to bude šlapat i v další sezóně i beze mě a budu jim přát, aby se jim dařilo dál.

Teď jsi zmínil věc, o které už se po městě mluví déle, tak pojďme teď oficiálně. Jak to tedy bude s tebou v další sezóně?

M.Ř. Tak já určitě pokračovat u A teamu nebudu. Mám k tomu dva velké důvody. Ať už to byly nějaké problémy v kabině, kdy opravdu vše neklapalo jak mělo, některé věci, kteří si ke mně hráči dovolili, tak už nepřekousnu a druhá věc je ta, že jsem si pořídil dva psy na myslivost a potřebuji s nimi udělat zkoušky. Vzhledem k tomu, že ta poslední zkouška je někdy v polovině prosince, tak bych se nemohl trénování věnovat, tak jak bych chtěl, a proto i končím v roli trenéra.

Vím, že se ve sportu, v hokeji a potažmo v trenérské práci může stát cokoliv a nechci teď po tobě žádné sliby, či závazná rozhodnutí, spíš se chci tedy zeptat, zda se třeba v příštím roce nepotkáme jako soupeři a nebude nám to tzv. „srdce rvát“, kdybychom Tě potkali kupříkladu na Vimperské střídačce.

M.Ř. Tak na soupeřově střídačce mě příští sezónu určitě nepotkáte. Maximálně se potkáme tady na zimáku, když se přijdu podívat na A mužstvo, nebo když bych nastoupil za „B“ tým, ale řekl jsem, že příští rok trénovat nebudu a nic na tom měnit nehodlám.

Teď jsi mi vyloženě nahrál na další otázku. B tým, ty ses hodně zasloužil o celkové prvenství v Okresním přeboru, ať už hraním, pomáháním těm klukům, kteří chodili hrát, takže dá se říct, že to bylo tzv. „tvé dítě“. Sám jsi odehrál spoustu zápasů, nevím kolikrát, jsi chyběl…

M.Ř. No, nebyl jsem asi ve dvou zápasech a to bylo tím, že se to krylo s A mužstvem. Když jsem tady loňskou sezónu trénoval juniorku, což byli ty hráči ročníku 96 – 99, tak ne všichni se dokázali hned prosadit do A mužstva, nebo by tam hráli třeba čtvrtou lajnu. Čili by se nedostali tolik do hry. Takže už primárně pro tyhle hráče jsem to dělal a chtěl jsem jim v tomhle i pomoc, aby si ten okres zahráli, vyzkoušeli si ho, protože i když je to okresní přebor, tak v něm hraje spoustu zkušených hráčů a je to prostě už dospělej hokej, který se, od toho juniorského přece jen liší. A co si budeme nalhávat, hrát zápasy těm klukům dá víc, než kdyby jenom trénovali.

Když jsme u toho okresního přeboru. Jak ty se díváš na kvalitu této soutěže? Já se přiznám, že se tam chodím primárně koukat na bývalé hráče Strakonic, kteří už třeba nehrají a je to taková hezká vzpomínka.

M.Ř. Tak určitě se ta soutěž zkvalitnila. Jsou tam, jak říkáš bývalí hráči, ať už je to za Katovice Roman Špiler, Radek Bouška, Pepík Hodánků, je tam Honza Hora, v Drahonicích je zase spoustu bývalých hráčů z Písku. Sušice hrála dva roky Krajskou ligu, teď se vlastně vrátili, protože už v kraji pokračovat nechtěli, ale svojí kvalitu určitě mají. Jsou to všechno hráči, kteří mají rádi hokej, a i když už netrénují, tak v tom okrese, stále mohou předvádět kvalitu v práci s pukem, kterou mají a která se nezapomíná.

Dříve měl Okresní přebor takovou vizitku, že se to tzv. hodně řezalo, občas ty zápasy končívaly i nějakými excesy. Myslíš, že teď tedy spíše vítězí technický hokej, než nějaké přehnané hraní do těla?

M.Ř. Ale tak víš jak, pořád se tam najde určitý tip hráčů, kteří třeba nějaký exces vyvolají, ale jak jsem říkal, ten okres dnes spíš hrají starší hráči, kteří už to hrají opravdu pro zábavu, nechtějí se tzv. řezat na mantinelech jak to bylo dřív. Já jsem třeba spoluhráčům říkal, ať se úplně vykašlou na nějaké hraní do těla, říkal jsem jim, pojďme je ujezdit, pojďme hrát rychlý hokej, oni nás budou faulovat, budeme hrát přesilovky a z toho budeme dávat góly.

Když se člověk koukne na nějaké fotky, které byly pořízené z ceremoniálu po vítězství, a když jsem viděl, jak jsi tam vezl ten pohár, ty osobně sis to hodně užíval, viď?

M.Ř. No, tak to byla spíš i taková odměna pro ty hráče, protože je pravda, že člověk musel ty kluky motivovat, aby si nemysleli, že je to pouze nějaký „srandamatch“, takže jsem na ně musel občas i tzv. houknout, takže potom jsem si to s nimi chtěl o to víc užít a jak říkám, bylo to primárně pro ně a v neposlední řadě, kdo by neměl radost, když něco vyhraje, že (úsměv).

Když jsme byli u těch veselých historek, vzpomínáš teď za poslední dva roky na něco podobného i s A teamem?

M.Ř. Tak tady je třeba brát v potaz, že přece jen ta Krajská soutěž, už je více profesionální, takže určitě na tréninku se občas něco událo, ale takové ty srandy, se hodně zažívají na těch soustředěních, což tady s A teamem moc není, protože přiznejme si, každý má nějakou tu práci a nemůže si jen tak vzít 2-3 dny dovolené navíc, takže je to spíš o tom, že si člověk odtrénuje, a jde si po svém. Takové ty srandy se tady hodně odehrávaly ještě za druhé ligy, když jsme hráli ještě s Davidem Majerů, s Ríšou Pitlem, „Kadlinkou“(Jan Kadlec – pozn. redakce) a spol., tak to jsme se nachechtali. Zpívalo se v autobuse, Ríša a budějovický hráči nebyli odsud, tak se vzala karimatka, spacák, beton pod hlavu, přespalo se po zápase, nebo po tréninku v kabině, ráno se dala k snídani česnečka a jelo se domů (úsměv). Když si člověk vzpomene, jak s touhle partou, jsme šli z osmého místa v play off, nakonec jsme to celé vyhráli a nakonec jsme hráli s Jindřichovým Hradcem baráž o první ligu…   

Na závěr, bych Tě poprosil, zda bys mi mohl vyjmenovat dva zápasy z letošní sezóny, které se Ti líbily nejvíc a naopak?

M.Ř. Tak určitě by to bylo venkovní utkání v Táboře, hned na začátku sezóny, kde jsme zahráli opravdu skvěle, až jsme byli překvapeni sami sebou, a potom bych jmenoval oba zápasy s Veselím, ať už doma, či venku. Naopak k těm méně povedeným zápasům, patří domácí zápas s Telčí, Soběslaví, kde jsme chvílemi opravdu hráli tak trošku jako „nazdárci“. Každopádně, to byly dva krásný roky, které přinesly krásný momenty, a určitě je třeba říct, že převažují ty pozitiva a krásný vzpomínky.