Při startu nové sezóny jsme požádali o rozhovor nového šéftrenéra mládeže p. Hrůšu.

1. Jak dlouho se již věnujete trenérskému řemeslu? A co Vás k trénování přivedlo?
K. H. Začal jsem před patnácti lety ve Vimperku krátce potom, co jsme nejstaršího syna přivedli na zimní stadion. Jsem učitel, takže k práci s dětmi mám blízko.
 
2. S jakým cílem vstupujete do nadcházející sezony?
K. H. Výkonnostní cíle nemám. Cílem je přivést děti k hokeji a spoluvytvářet prostředí, ve kterém se jim bude líbit.
 
3. Jaké jsou současné tréninkové metody a jaké trendy používáte při trénincích ve vztahu k věkové kategorii, o kterou se staráte? (např. důraz je kladen na bruslení, taktika jde u malých stranou, důraz kladen na kondici atd.)
K. H. Během letní přípravy jde ve věkové kategorii 1 – 4. třída  zejména o rozvoj všeobecných pohybových dovedností formou her, krátkých soutěží během tréninků. Jde o ovládání míčů, gymnastickou a atletickou průpravu, přirozenou soutěživost. Kromě této obsahové stránky věci jde o atmosféru ve které se to vše odehrává. Děti si mají hrát a ne cíleně trénovat.

Na ledě je to vlastně podobné, letní příprava v tomto duchu by měla vloženě pokračovat a přímo na ledě jde  hlavně o bruslení – jeho techniku a radost ze hry.
V kondici usilujme o přirozený rozvoj, děti se rodí stejně šikovné jako dříve. Jsou však často nerozvinuté a promiňte mi ten výraz, zanedbané. Nedostávají v pravý čas správné impulzy. Snažme se jim to vrátit, dlužíme jim to. Na to samozřejmě nestačí dvě, tři, čtyři hodiny týdně. Jde také o rodinu, školku, školu.
 
4. Co udělat proto, aby strakonická mládež byla i nadále chloubou a produkovala stále nové a skvělé hráče či hráčky? Co momentálně mládežnickému hokeji podle Vás chybí?
K. H. To, co teď řeknu se týká obecně českého hokeje, situaci ve Strakonicích znám málo.  Prošel jsem třemi kluby různé velikosti, sbírám pořád informace od svých bývalých svěřenců, sleduji je zdálky. Méně hezké  jevy se kumulují s rostoucím věkem dětí a vrcholí v dorostenecké a juniorském věku, zejména ve větších klubech. Podle mne je důležitá atmosféra radosti, přístup k dětem a mladým a stejně tak i k rodičům. Příliš brzy cílujeme, děti místo spontánní nezatížené radosti činnosti čelí tlakům trenérů, klubů a rodičů. Hokej by měli rodiny i trenéři dělat  pro vzájemnou radost. Tak získáme základnu a z ní vyrostou světoví hráči. Z hlediska obsahu tréninku si myslím, že moc a brzy trénujeme vytrvalost na úkor rychlosti a nemáme vůbec rozvinutý systém individuálních tréninků. Myslím, že je potřeba zrušit co nejdříve odstupné za hráče, dát každému možnost najít si klub, který mu vyhovuje bez omezování. Po nějaké době době dojde ke kultivaci celého prostředí.  Jde o systémový krok. Myslím, že ten kdo si věří, nepotřebuje nikomu brát svobodu.